Náročného divadelního představení se herci zhostili bravurně a neuvěřitelně přirozeně. Oba se doplňovali a vyváženě na jevišti předváděli dva pohledy na život – mužský a ženský. Celou dobu udrželi diváky v napětí, dojímali je, nutili k přemýšlení o soužití dvou lidí a o životě vůbec. Dojemné a vášnivé věty, které si manželé řeknou v kontrastu s odkrytím monotónnosti a otupělosti vzájemného vztahu, to vše je mrazivě uhrančivé. Možná si mnohý divák řekl, kde podobné věty slyšel, a možná si někdo i přiznal, že vlastně u sebe doma.

Líza Zuzany Trnkové je dojemně ženská, krásná, emotivní a půvabná. Giles Miroslava Štrobla je uhlazeně ironický a sarkastický. Intelektuál, jehož pragmatické uvažování je v ostrém kontrastu k uvažování jeho půvabné ženy. Hra je o rozdílnosti dvou světů a o hledání cesty, jak se setkat. Hercům se to bezesporu povedlo, o čemž svědčil potlesk a nadšené reakce diváků. Seděl mezi nimi také kameraman Ilja Bojanovský, čestný občan Kutné Hory.

Rozhovor s „Lízou“ Zuzanou Trnkovou

Kolikrát jste hráli představení Manželské vraždění?
Toto je čtvrtá repríza.

Jak dlouho hrajete divadlo?
Už od čtyř let. Protože moje maminka, Věra Hlavatá, hrála divadlo, bylo přirozené, že jsem se v tomto prostředí pohybovala už jako dítě. Já jsem do toho divadla chodila prakticky od útlého věku s maminkou na zkoušky, takže to bylo normální, že jsem hrála, a navíc se mi to hrozně líbilo. S divadlem jsem pokračovala i ve studentském spolku, když nás vedl pan profesor Znojemský, a hrála jsem i tam, no, je to vlastně už strašně rolí a strašně let, ale miluji to. Miluji.

A trému, jakou jste měla dnes, tu míváte pokaždé?
Tu mám vždycky, opravdu vždycky. To já musím chodit, v klidu, já si to prostě musím do sebe nacucat, a pak můžu hrát.

Jak jste přišli na tuhle hru?
Mně se ta hra hrozně líbila. Hráli jsme od stejného autora hru Návštěvník, což byla hra ve čtyřech lidech, moc pěkně napsané, bylo to o Freudovi. Já jsem hledala pořád něco podobného. Takže jsem napsala do Dilie a tam byla hrozně ochotná paní. Hledala mi a hledala, poslala mi asi pět her a našla jsem tam i tohle Manželské vraždění. A když jsme to přečetli s Mirkem, tak jsme řekli: „No, ale uděláme to jako čtené divadlo, tohle se nemůžeme naučit, to je nesmysl.“ A my už jsme předtím měli touhy dělat něco v malém obsazení. Spíš jsme měli představu o čtených věcech a o tom, že seznámíme posluchače s divadelní literaturou. No a pak přišla jedna kamarádka a ta řekla: „To je škoda, no tak se aspoň kousky naučte, ať to trochu rozpohybujete.“ A pak přišla Eva Bicanová s tím, že bude dělat pořad k desátému výročí Linky důvěry a řekla: „Hele, naučíte se to a odehrajete to.“ No tak jsme se začali učit. Problém byl v jedné věci, že jsme neměli režiséra. Takže jsme to drmolili sami s Mirkem. Tak jsme si sehnali režiséra z rozhlasu tři dny před představením. Svým způsobem to bylo spíš hrozné než dobré. Protože nám sice poradil, ale bylo to tři dny před premiérou, a nám z toho zůstal v hlavě guláš.

Kdo maloval obrazy, které tvoří součást scény a hry?
To jsou výborné obrazy Jitky Jelínkové. A výborné taky bylo, když tady před dvěma lety měl Luboš Pospíšilů koncert, tak jsme si tady povídali a on řekl: „Co děláte v divadle?“ Tak jsme mu odpověděli a on na to: „To je zvláštní, já zrovna dělám CD, které má stejnou tématiku. Nechtěli byste ho?“ Já mu na to řekla, že by to bylo úžasný. Takže Šrutovy texty a Pospíšilův zpěv doplňují atmosféru toho představení. Tak i jemu jsme za to nesmírně vděční.

Kdy se zase můžeme na Manželské vraždění ve vašem podání těšit?
Ještě bychom si to chtěli párkrát někde zahrát, což asi bude problém, protože ochotnické divadlo se někde špatně uplatňuje. Pro nás by to byla škoda si to nezahrát, když už jsme se to naučili. Tak se budeme snažit. Sehnat nějakého manažera.

Stejné představení se hraje v pražském divadle Na Jezerce.
Ano, hrají tam Jaroslav Dušek a Nataša Burger. Je to trošku jiné, já jsem to viděla. Jak je Dušek výborný improvizátor a Nataša taky, tak jsem si říkala překvapeně, co to hrají. Oni se navíc nedrželi úplně textu.

V hledišti se na vás díval také vzácný host, kameraman Ilja Bojanovský. Jak jste to vnímala?
Moc si vážím toho, že přišel. Ilja Bojanovský byl přítel mých rodičů, takže pro mě byl ten večer opravdu plný a mohla jsem si zavzpomínat na rodinnou tradici.

Božena Mokrošová