V požadavcích, které předcházely příjezdu hradeckého souboru, jsme jako hostitelé měli připravit deset balíků ledu. Když jsem je nesl z restaurace u Tylova divadla, kde nám hodný pan číšník vyšel vstříc, říkal jsem si, jestli by se tohle představení bez ledu neobešlo. Neobešlo, ten led byl důležitý. Ostatně jako každé slovo a gesto na jevišti.

Akvabely potvrdily svoji pověst. Není to představení, které by se snažilo imitovat „skutečný život“. Je to představení obrazů – slovních i vizuálních. Lépe udělal ten, kdo k němu přistupoval více citem než rozumem. Ale není to hra, která by diváka „zašlápla“ svojí nesrozumitelností. Autor i režisér ho citlivě vedou po stezkách metafor a symbolů. Akvabely však nechtějí uspokojovat, ale spíš znepokojovat. Kladou otázky. A jsou velmi současné.

Jsou o hledání cesty z bludiště, které si sami kolem sebe budujeme. Jsou o touze, kterou máme v sobě asi každý z nás, totiž najít onu prapůvodní čistotu, jakýsi dávný ráj, který jsme opustili. Jsou o falši, kterou jsme se obestřeli v naivní snaze skrýt se před pravdou. Jsou o všudypřítomném bavičském hluku, kterým se snažíme přebít ticho, ve kterém by mohly zaznít nepříjemné, avšak důležité otázky. Jsou o zastavení uprostřed životního běhu, kdy člověka může přepadnout nejistota, proč a kam vlastně běží.

Mnohé scény nás nejdříve, než se nám propojily s tím dalším, mohly šokovat. Například hned v úvodu se na podlaze jeviště plácá artritická babička (skvělá Pavla Tomicová), která zoufale vykřikuje: „Tak takhle ne!“ Postupně přistoupíme na hru „tak takhle ne“, ale tím není vyhráno. Jak tedy ano? Co si počít se svým životem? Jednotlivé postavy z pánského klubu synchronizovaného plavání jsou napsány tak přesvědčivě, že jsme schop〜ni se identifikovat s každou z nich. A také prožívat jejich úporný zápas o smysl bytí.

Pavel je zklamán dobou i společností a znovu utíká do jakéhosi disentu. Znovu chce bojovat – ale jaký je to boj? Ohání se kolem sebe, hází věci do stěny, ubližuje svým nejbližším. Jeho vzpoura má nádech marnosti.
Kajetán je zhnusen svým působení v šoubyznysu. Situaci řeší cynismem a hrubostí, ale tím jenom odkrývá svoji nejistotu a zranitelnost. Filip těžce nese, že vše kolem něj ztrácí smysl (slova, situace) a volí radikální řešení: postupně opouští tento „suchozemský“ svět a vrací se jako vodní tvor do jakéhosi pradávného lůna. Ale zase – jaký je to návrat ?! Autor mu na cestu přibalil černý humor, grotesku. Rybník bude o Vánocích nejspíš vyloven a uprchlík skončí jako obalený řízek.

Hra je o hledání nadějí. Ale patos jejich nacházení autoři s gustem zchladí. Je krásné vidět na nebi anděly. Scéna, kdy se skupina na jevišti oddává kouzlu tohoto okamžiku, je velmi působivá a povznášející. Ale zmrazí ji padající led…
Co tedy zbývá? Harmonie lidské pospolitosti, síla lidské〜ho doteku. A rytmus lidského setkávání. A přátelství. A věčný zápas o čistotu našich duší, který tady symbolizuje voda. A pak je tu také jistota věčného koloběhu, věčného začínání. Na scénu přichází dítě. Když se drobné tělo malého kluka objevuje na jevišti, vůbec to nevnímáme jako obvyklou rekvizitu, ale jako završení dramatického zápasu.

V Tylově divadle vyrostla úžasná scéna bazénu (i ta obdržela Cenu Nadace Alfréda Radoka). Představení perfekt〜ně využívá moderní hudby i choreografie. A především je tvořeno partou výborných mla〜dých herců. A tak vůbec nevadí, že jsme asi mnohé nepochopili. Třeba časem. A nebo nikdy. Nechť.
Vždyť život – tenhle velký bazén – také nikdy nepochopíme až do dna.

Vladimír Císař

Rozhovor s autorem hry Davidem Drábkem najdete ZDE.