Představení bylo součástí vánočního turné, a tak návštěvníci mohli v předstihu zahájit dobu adventní. Posluchači byli velmi spontánní a všichni odcházeli spokojeni. Smolík dokázal navázat s publikem kontakt a vytvořit velmi přátelské prostředí. Diváci projevovali přání, aby se koncert brzy opakoval.

Hvězdou programu se stal kromě Jakuba Smolíka i pan Jarda z ústavu sociální péče. Neohroženě zazpíval na jevišti píseň o ježibabě, pak sdělil Smolíkovi, že ho má rád. Chvíli se pokoušel ujmout mikrofonu a koncertování místo hlavního protagonisty. Za odměnu získal CD, jak jinak než s písničkami svého oblíbence.

Rozhovor s Jakubem Smolíkem

Jak dlouho zpíváte?
Už od dob studií na průmyslovce v Kolíně. To je od roku 1975. Díky spolužákům mám blízko i ke Kutné Hoře. Měl jsem na koncertě v Tylově divadle svého profesora Procházku, který už je v důchodu, takže přijel i s manželkou. A taky se na mě přijeli podívat rodiče. Já bydlím kousek od Kutné Hory - mezi Stříbrnou Skalicí a Ondřejovem, taková malá vesnička to je.

V Kutné Hoře vystupujete prakticky každý rok. Ještě vás k tomuto městu něco poutá?
Měl jsem tu první lásku. Zrovna v den vystoupení v Tylově divadle jsem hodinu přemýšlel, jak se jmenovala. Asi Míla, ale dál nevím. Chodila na zdravotní školu. Byla starší než já, asi o dva roky. Co jsem slyšel, tak byla taková živější. Bydlela potom asi v Praze.

No, ale živější děvčata jsou lepší než ty neživá. Není to tak?
No jo, člověk má nakonec raději takový ten klid. Pohodu.

Myslíte tím na takové muže, kteří řeknou: „Miláčku, ukroj mi chleba, mám hlad?“
No, tohle opravdu odněkud znám. To už jsem někde slyšel.

Jaké máte vzpomínky na koncerty v Kutné Hoře a okolí? Kde všude jste hrál?
No, tak to byl Kolín, Čáslav. V Kolíně jsem někdy v dubnu hrál dvakrát. První koncert byl vyprodaný, tak jsme udělali druhý koncert. A ten byl taky vyprodaný. Já jsem nehrál v Kolíně osm let. Lidi mi psali a ptali se, proč to tak je. Jenomže mě v tom Kolíně prostě nechtěli. Tak to udělala moje manažerka jinak. Že si prostě pronajala divadlo. No, a když se zjistilo, že jsou obě představení vyprodaná, tak se ředitel divil, proč to je takhle pro ně nevýhodně domluvené.

Kdy začala vaše profesionální kariéra?
V roce 1987, to jsem pracoval jako technik v autoservisu, mě Lucie Bílá tenkrát přizvala ke spolupráci. Šel jsem na volnou nohu. No, a jak to v životě chodí, střídaly se úspěchy s neúspěchy. Občas mi to moc nešlo. Teď to musím zaklepat, ale poslední tři, čtyři roky mám vyprodáno. Už dnes mám na příští rok smluveno čtyřicet sedm koncertů. Například mám osm koncertů na prosinec příštího roku.

Jak často koncertujete?
V prosinci jich je asi sedmnáct. Ale tohle je moc náročné. Teď jsem třeba hrál šest dní v jednom zápřahu. Od pondělka do soboty. Tříhodinové koncerty. Celé to uvádět, zpívat. To si dovedete představit, jak únavné to je. Pak už ztrácí člověk i radost. Takhle to nejde. Proto to dělám takhle naplno jen o Vánocích.

Hrajete někdy na nějakých festivalech?
Málo, opravdu málo. Protože to je přes léta, a já chci mít v létě volno. Mám teď malou dvouletou dcerku a snažím se čas trávit co nejvíce s ní. Nemám rád, když to je rockový festival, a zpíval by tam Smolík. Tam ti lidi kolikrát sedí, mají v sobě deset piv, nějakou trávu, a je jim jedno, kdo tam zpívá. Já takové věci odmítám. Tohle opravdu nechci, ani jako reklamu. Protože tady do divadla přijdou všichni lidi na Smolíka a ví, co mohou čekat. Nikdo na mě nebude pokřikovat, co tu dělám. A to já nepotřebuji.

Když bydlíte takhle na venkově, jakým životním stylem žijete? Máte třeba nějaké hospodářství, zvířectvo?
Ne, ne. Nechci se vázat. Kdybych měl psa nebo kočku, tak se jim musím věnovat. Mám teď dvouletou holčičku Petrušku, které se chci stoprocentně věnovat. A moc si to užívám. Takže když nehraji, tak jsem s rodinou doma. A když mám trochu volného času, tak si jdu zacvičit. Dělám dva roky thajský box, tak si jdu zaboxovat, zakopat, a pak, když to vyjde, vezmu si motorku a vyjedu si. A to je můj odpočinek.

Božena Mokrošová