„Přiznám se, že mě celkem blaží vědomí, že umělec, který propracoval a byl schopen uchopit nejsložitější myšlenky teorií a filosofií zabývající se moderním kubistickým uměním byl právě Čech,“ konstatoval s pýchou ředitel kutnohorské galerie Aleš Rezler.

Vskutku, sochař světového renomé, jehož díla stála na počátku historie kubistické plastiky patří rozhodně k českému „rodinnému stříbru“. O to smutnější je, že výstava jeho prací z let 1911 až 1925 se ve městě stříbra nesetkává s odpovídajícím zájmem. Což nic nemění na faktu, že s expozicí podobného významu se nemusíme v Kutné Hoře setkat hezkých pár let.

Z Prahy do Paříže

Osudový je pro Gutfreundův umělecký vývoj rok 1909. Na jaře toho roku se v Praze uskutečnila výstava francouzského sochaře Antoine Bourdella. Gutfreund poznává Francouze i osobně a výsledkem je, že v listopadu 1909 odjíždí do Paříže, kde se zapisuje do kurzů sochařství vedených Bourdellem. Gutfreund si vštípil Bourdellovy názory. „Sochař nemá jen modelovat, má být především matematikem, který staví masy podle předem uváženého plánu jako architekt.“

Nechci mít vzorů!

Zdroje Gutfreundova kubismu, s nímž přišel v roce 1911 do Prahy jako aktivní člen Skupiny výtvarných umělců, kde působili, mimo jiné, Václav Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín, Josef Šíma či Václav Špála, nebyly jen vnější. Po předfrancouzském secesním naturalismu dospěl sochař k expresivitě, radikálním deformacím a analýzám tvarů. Do vývoje jeho práce se promítá naprosté zaujetí problémem. Studuje gotiku a obsahovou složku díla, dramatičnost stavu duše se má odrážet ve formě. Uvědomuje si, že ona formální i obsahová bohatost gotických plastik je výrazem jednoty stavu duše se zobrazovaným. V roce 1910 si umělec zapíše do deníku „nechci mít nikdy vzorů ze současného světa, nechci vidět výstavy slabých sochařů, nechci pracovat pro výstavy“.

Pro pochopení Gutfreundovy tvorby jako další reflexe autorových myšlenek toho období jsou důležité i jeho kresby. Nejsou jen doplňkem tvorby sochařské, tvoří rovnocennou a samostatnou oblast umělcova tvůrčího myšlení, a i když vznikaly jako přípravné studijní práce k trojrozměrným dílům, představují další doklad jeho uměleckého myšlení a analýzu problémů od expresionismu ke kubismu. Pro výklad možná poslouží okrajově další Gutfreundova citace: „Strom má svoji pevnou kostru, a třebaže jsme ji neviděli, víme na základě zkušeností, že tato kostra existuje. U sochy však poznání empirické nic neznamená, protože socha není výslednicí pohybu hmoty, který by určoval její vnější formu.“

V roce 1911 se projevily u Gutfreunda první zřetelné snahy fasetovat povrch sochy podle kubistického pojetí a první analytické zásahy do jádra hmoty. Nejpozoruhodnějším Gutfreundovým dílem z této etapy je Hlava Dona Quijota. V témže roce si pronajal ateliér v Praze, protože ateliér ve Dvoře Králové mu nedovoloval intenzivní styk s uměleckým světem. Účastnil se posléze všech výstav Skupiny a v roce 1913 se stal i jejím předsedou.

Z fronty do internace

V dubnu 1914 odjíždí do Paříže, seznamuje se zde s Picassem, Apollinairem, Grisem a s obchodníkem s uměním Kahnweilerem. Když ho zde zastihne 1. světová válka, přihlásí se jako dobrovolník do armády a je zařazen do cizinecké legie, se kterou se zúčastní bojů na Sommě. Z idealistických pohnutek se postaví na odpor proti šikanování českých dobrovolníků ve Francii. Nakonec skončí v zajetí v internačním táboře Saint Michel de Frigolet, kde je od května 1916, od roku 1917 je přesunut do internačního tábora s mírnějším režimem v Blanzy, odkud odjíždí do Paříže a v srpnu 1919 se vrací do Čech, v témže roce se stal členem Sdružení výtvarných umělců Mánes, se kterým od té doby pravidelně vystavuje.

Smrt kubisty

Po Gutfreundově návratu do Čech už byly v nové republice změněné poměry a on, i přes svá četná přátelství, musel znovu obhajovat umělecké postavení. Vytvořil tehdy řadu terakotových plastik a nevyhnul se ani monumentálním zakázkám, z nichž nejznámější je asi Pomník Babičky v Ratibořickém údolí z roku 1923. V roce 1926 vyhrává konkurz na profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Jeho dílo bylo ukončeno předčasně 2. června 1927, kdy utonul ve Vltavě u Střeleckého ostrova. Dodnes není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo záměrnou sebevraždu. Teoretik umění Douglas Cooper, autor knihy Epocha kubismu, označil sochu Úzkost z roku 1911 za první kubistickou plastiku vůbec. Gutfreund byl jediným kubistickým sochařem, který prošel všemi vývojovými fázemi kubismu. Patří mezi nejradikálnější sochaře první poloviny 20. století, kteří změnili zásadním způsobem tradiční podobu realistické formy.

Aleš Rezler, Jan Šmok