V roce 1993 ji při zpívání na ulici objevila Zuzana Navarová. A pak už následovalo vystupování se známými kapelami (Nerez, Jablkoň..). A také se dostavily úspěchy. V roce 2003 obdržela tři zlaté Anděly (Zpěvačka roku, Objev roku a Folk a country). Bylo o ní natočeno několik dokumentů a její zpěv a hudba zaznívá i v hraných filmech (Kráska v nesnázích).

Člověk, který ji nezná a který neslyšel její výrazný hlas, by sotva na první pohled usoudil, že na ni bude čekat plné Tylovo divadlo.

Je všeobecně známo, že vaše tvorba je do značné míry inspirována tzv. „odrhovačkami“. Čím vás inspirovaly, co se vám na nich líbí?

Ony jsou tak kýčovité, až jsou půvabné. To za prvé. Za druhé z nich ční až vypjaté city, což mně vyhovuje. Ale asi úplně nejvíc mám ráda odrhovačky proto, že je zpíval můj dědeček a ony mně připomínají moje dětství a mého dědečka.

Je pro vás zajímavá a půvabná každá odrhovačka, nebo mezi nimi také rozlišujete – některé se vám líbí, jiné ráda nemáte?

No, já nejsem hudební teoretik ani hudební kritik. Neumím je rozlišovat vědecky a rozlišuji je jenom podle svého citu. Nikdy předem nemůžu říct, co se mi líbit bude a co se mi líbit nebude. Je to často nelogické. Třeba se mi naprosto líbí něco, co by se mi vlastně líbit nemělo. Čili nijak vědomě to nerozlišuji.

Že vás ve vaší tvorbě inspiruje hudba, to je samozřejmé. Ale ovlivnila a ovlivňují vás také jiná umění, tedy například literatura nebo výtvarné umění?

Já jsem bohužel moc té literatury nepřečetla, i když je to ostuda. Já jsem četla indiánky, a to hlavně Karla Maye. No a z něho moc té inspirace v mojí tvorbě není. Jinak jsem jako první knížku četla Erbenovu Kytici. A potom jsem četla Povídky Boženy Němcové. A to jsou dvě knížky, ze kterých já čerpám slovní zásobu dodnes. A tyhle dvě knížky mě asi ovlivnily nejvíc. A co se pamatuji, tak na škole jsem napsala nějaké skladby, které byly inspirované impresionismem, protože mám impresionismus ráda. Ale jinak nevím, že by mě výtvarné umění nějak ovlivňovalo.

Když jste zpívala v zahraničí na ulicích, třeba v Rusku nebo ve Francii, to jste zpívala česky nebo v jazyce té země?

Hlavně česky. Jednu písničku jsem v Rusku zpívala v ruštině, to byl Párus od Vladimíra Vysockého. Ale já jsem tehdy vlastně ani svoje písničky ještě neměla, protože to mi bylo takových patnáct let. Jinak jsem v Rusku zpívala to, co jsem měla v trampském zpěvníku. No a ve Francii jsem zpívala francouzsky pár písniček, které jsem se pokusila napsat ve francouzštině. No, ona to moc francouzština nebyla, ale Francouzi měli radost, že se snažím zpívat v jejich jazyce. Ale hlavní těžiště bylo v té češtině.

Na začátku vaší kariéry figurovala Zuzana Navarová. Jak jste říkala v jednom rozhovoru, ona vám dávala první rady. Často nekompromisní, ale užitečné. Chci se zeptat, jestli i nyní, když už není, konfrontujete svoje umělecké kroky s jejím pohledem? Jestli myslíte na to, co by tomu říkala ona?

(rezolutně) Ne, ona je mrtvá .

Následuje pokus tázajícího upřesnit otázku, Radůza však dotaz ještě ostřeji přerušuje:

Ne, ona je mrtvá! Tečka!

Ptám se také proto, že ona byla mojí spolužačkou na fakultě… Ale dobrá, hovořme o něčem veselejším. Když si člověk čte váš umělecký profil, tak to je jeden úspěch za druhým. To by s mnohými pořádně zacloumalo. Vy ale působíte dojmem, jako by se vás nějaké úspěchy ani netýkaly. Co vás drží při zemi?

No mě nikdy nenapadlo se z toho zbláznit, protože mně nikdy o ten úspěch ani nešlo. Prostě ta samotná muzika mi pomáhá se z toho nezbláznit. Je to taková psychoterapie. Já nepotřebuji žádného psychoterapeuta, když mám nějaký problém, tak si jednoduše napíšu písničku, a tak se z toho dostanu. Já prostě musím zpívat. A zpívala bych, i kdyby to takovou odezvu nemělo. Zpívala bych tak, jako dřív: pro své kamarády, na ulici a třeba i pro sebe. Teď si také doma zpívám jen tak pro sebe nebo pro své dítě.

Ale úspěch je samozřejmě příjemný. Nejlepší na tom je, že chodí lidé a já vidím, že oni mají stejné problémy, jako mám já, a že v tom nejsem sama. Na tom je právě hezké, že mám odezvu, zpětnou vazbu. Že mně říkají, že jim moje zpívání pomáhá.

Ale že by mě zajímaly nějaké ceny nebo ocenění… Ne, to mě nechává chladnou. Já si totiž myslím, že v hudbě se nedá soutěžit.

Když se člověk stane známým, ptají se ho novináři na kdeco. A nepochybně se ty otázky opakují. A tak to zkusím jinak: řekněte, na co se vás ještě nikdo z nich neptal . A vy si říkáte, proč se mě na to nikdo nezeptá?

(chvíli přemýšlí, pak se smíchem „vystřelí“ odpověď) Kolik mám přes prsa.

Tak teď nevím, jestli se mám zrovna na tohle ptát…

Zeptat se můžete. Ale já to fakt nevím.

Vladimír Císař