Tato úspěšná hra zároveň naznačuje, že připomínat si výročí Tylova narození vůbec nemusí znamenat jen prostinké oslavování. Je to také příležitost k zamyšení nad takovými pojmy, jako je národ, národní, vlast, vlastenectví…
Hymna rozhodně není hra oslavná, ba naopak. Smoljak tady překračuje rámec Divadla Járy Cimrmana a vstupuje na pole satiry. Kompozice představení je však cimrmanovská.

„Život“ hymny byl dramatický

V první, jakési didaktické části, jsou diváci seznámeni s historií naší hymny. Proč zrovna písnička ze hry, která patří u Tyla k těm málo povedeným, získala takovou popularitu a vrostla do české duše, to je tak trochu záhada. Ve hře se také připomínají neblahá období, kdy museli Češi vzdávat hold jiným písním, se kterými přicházelo ponížení. A také se oživila historie „spojování a rozpojování“ hymny české a slovenské. Celá první část „hla〜dí po české duši“, protože je pojata jako příběh se šťstným koncem. Ano, po 160 letech je píseň Kde domov můj zase svébytná, je naší jedinou hymnou.

Český švec kontra německý krejčík

Druhá, „divadelní“ část už tak „příjemná“ není. Zobrazuje fiktivní situaci vzniku hymny, kterou hudebně i textově skládá pražský Žid a o její „vlastnictví“ se pak handrkují český švec s německým krejčím. Smoljak si zkrátka pohrává s „kacířskou“ myšlenkou, že v té národnostní směsici, která v tomto prostoru v 19. století byla, se mohlo stát ledacos a všechno mohlo být také jinak. Svoji roli mohla hrát i obyčejná náhoda. A tak se bít v prsa, že právě tohle slovo nebo právě tahle písnička je jen naše = česká (německá…) může být ošidné a směšné. Jinými slovy: zaslepený nacionalismus 19. století už ne〜má v moderní společnosti místo.

Má vlastenectví smysl?

Ladislav Smoljak vsadil na předpoklad, že český národ už vyrostl ze zastydlého vlastenčení a je schopen humorné sebereflexe. No, doufejme, že tomu tak přes všechny relikty minulosti je.
Otázkou však zůstává, zda je nutné a také možné se zcela národního cítění zbavovat. I toto kutnohorské představení podle mě dokázalo, že to s českou „národní vlažností“ nebude tak horké.
Jako diváci jsme přes veškerou schopnost tolerance zřejmě tak trochu s českým ševcem sympatizovali, jeho vlastenecká zabedněnost nám připadala spíš roztomilá. Při monologu německého krejčíka, který svojí kadencí řeči i gestikulací nemohl nepřipomínat Hitlera v ráži, trochu běhal mráz po zádech. Při německy zpívaných písničkách publikum nepociťovalo nut〜ká〜ní tleskat. A jako Kutnohoráci jsme možná mohli pocítit skrytou obavu o Tyla, o jehož dílo se hra přeci jenom otírá. Ano, dojímání při hymně může být směšné. Ale není přece jenom přijatelnější hymna, při které se lidé dojímají, než píseň do pochodu?

Vyrostl český národ?

Národnostní řevnivost do〜by Fidlovačky je naštěstí pryč. Ale z téhle dětské nemoci musel i český národ vyrůst. Musel projít určitým vývojem, který musel mít nějaký začátek. A na jeho počátku byla také osobnost Josefa Kajetána Tyla, kutnohorského rodáka. Vladimír Císař

Rozhovor s Ladislavem Smoljakem

Jak jste se potkal s tématem Hymny?

To byla náhoda. Šéf divadla „Y“ Jan Schmidt mě vyzval, jestli bych s jedním ročníkem alternativního herectví Damu, jehož studenti byli v Ypsilonce na stáži, něco nepřipravil. A já jsem si v té době náhodou přečetl Tylovu Fidlovačku. Seznámil jsem se s tím textem a strašně jsem se divil, že to může chtít někdo hrát. Je to hra, která nemá děj, nemá napětí. Tak mě napadlo, co by se stalo, kdyby němčina, která byla tehdy v Praze vedle češtiny hlavním jazykem, stála také u zrodu hymny. Co by se stalo, kdyby ta píseň Kde domov můj, která v té hře poprvé zazněla, existovala v německém jazyce a později byla přeložena do češtiny. To byl ovšem prvokativní nápad. Ale přiznám se, že jsem neměl tehdy pocit nějaké odvahy, když do takového „národního konfliktu“ půjdu. Byl jsem si jistý, že český národ už vyzrál a české pojetí národa je moderní a zbavené nacionalismu. A že to lid přijme s humorem. To by na Slovensku nemělo šanci. Dodnes nám přátelé ze Slovenska radí, abychom s tím na Slovensko nejezdili. V Čechách tuhle hru provozujeme bez úhony.

Vaši hru jsme zařadili do Oslav 200. výročí Tylova narození. Mnozí lidé jistě namítnou, že vzpomínat dnes na Tyla je zbytečné, že Tyl je prostě pasé. Jak vidíte tuto osobnost vy?

Tyl bezesporu položil základy českého divadla. A my z něho dodnes žijeme, aniž bychom si to uvědomovali. Tehdy se v Praze hrálo německé divadlo, české divadlo bylo Popelkou. Ve Stavovském divadle byla vyhrazena menší doba, ve které se mohly hrát české hry. A někdo musel začít. Z těch starších zakladatelů českého divadla je Tyl určitě nejvýraznější.
Nicméně já mám ke klasickým hrám odtažitý vztah. To ale není nedocenění Tylova významu. Já jsem vyznavač autorského divadla a neláká mě, abych takové věci inscenoval. Ale to se týká třeba i Shakespeara…

Někde jsem slyšel, že po druhé světové válce se objevil pokus nahradit tuto romantickou a vlastně i sentimentální píseň něčím novým, co by lépe jako hymna odpovídalo moderní době. S tou iniciativou prý přišel sám prezident Beneš, který to navrhl při jakémsi setkání literátů. A tehdy prý vystoupil Jaroslav Seifert, pozdější nositel Nobelovy ceny, a přimluvil se před panem prezidentem za to, aby byl Tylův text ponechán. Jaký je váš osobní vztah k naší hymně. Nahradil byste ji dnes něčím jiným?

No, já se přiznám, že jsem měl životní chvilku, kdy jsem zauvažoval, že bychom měli mít jednu společnu hymnu se Slováky. Dokonce jsem se pokusil takovou hymnu složit. Bylo by to na melodii písně „Čechy krásné, Čechy mé“, chtěl jsem využít i slov Jána Kollára. V tom textu, to si ještě pamatuju, byla například slova: zde je naše pravá vlast, kterou nelze bít a krást, každý z nás ji v srdci má, dej Bůh, ať je svobodná. Ale pak se s námi Slováci rozešli a bylo lepší zůstat u té naší české Tylovy.

Pociťujete dojetí , když zazní česká hymna ?

Ani ne. Já tohle dojetí pociťuju jenom v této hře, když říkám, že může konečně po 160 letech zaznít samostatně.

Rozhovor jsme dokončovali, když už potřetí zvonilo na druhé jednání. Zbývá dodat, že se hra, alespoň podle toho, co jsem slyšel, kutnohorskému publiku líbila. Mladý soubor nás mnohé překvapil svými pěveckými schopnostmi. A Ladislav Smoljak je prostě osobnost. Vladimír Císař