O vaši vernisáž byl v Kutné Hoře opravdový zájem. Lidem se sluníčka líbila.
Na vernisáž přišlo hodně lidí, takže jsem spokojený, že zájem je.

Píšete také básničky, krátké, veselé a optimistické. Jste takový optimista nebo máte i skryté bolístky?
Známe každý, že občas je ouvej a jsou těžké chvíle. Ten život je ovšem od toho a proto píšu o lásce a naději, aby ten život šel dál a ti lidé neusínali v srdci a nevzdávali věci, které mají smysl. Nejen pro ty druhé, ale i pro ně samotné. Já s tím pochopitelně taky zápasím. I ve mně je kus zla, jako v každém člověku, ale snažím se překonat to období.

Souvisí to s vaší malířskou tvorbou? Vaše sluníčka září lidem přímo do duše.
Mám to tak, že přes zimu dělám ta sluníčka. Od podzimu do jara si tím pomáhám, že mě líbají múzy. Jsem vytížený na celé obrátky. Pak přijde květen a já naopak chytám chmury, protože jsem unavený z té zimy a nevím, co mám dělat, protože sluníčko je venku a proto je zbytečné ho malovat. Proto říkám, že když je lidem dobře, tak to nikdy není dobře. Právě to nedobře je pro mě hnacím motorem. Život je tak nějak na střídačku. Srdce se musí trochu probudit. Když je člověk pořád šťastný tak to štěstí může najednou zhořknout.

V sousední místnosti galerie najdou návštěvníci zcela odlišnou tvorbu. Nepřevažují pejsci Frantíkové a sluníčka. Barvy jsou ponurejší. Čím to?
Pověsil jsem tam oleje a grafiky z toho období, kdy se mi ten život zdál zbytečný a temný, kdy jsem hledal cestu. Tápal jsem a trvalo, než jsem se našel.

A jaký z toho máte pocit?
Mám pocit, že u mě to bylo dlouho. Posledních pět let dělám ta sluníčka a vydávám takové radostné knížky.

A vracíte se ke své předešlé tvorbě?
Minulé období vystavuji i proto, aby si někdo nemyslel, že ten život je jen takový růžový. Všechno má i svůj protipól. To už jsem si snad odžil. Teď už to bude radostné. Ten boj trvá pořád, sám se sebou. Důležité je, aby člověk mohl žít v harmonii. Já mám to štěstí, že mohu žít sám. Mám prostor, čas a energii na to, kdy chci malovat a kdy nechci. Jediný šéf, kterého mám, je můj pes František, který je zároveň můj věčný a vděčný model.

Máte u svého jména zvláštní přídomek. Proč zrovna „ten, co neumí hrát golf“?
Je to slovní hříčka. Vznikla tak, že jsem měl špatné období a nechával jsem si sám sobě vzkazy na záznamníku. Začal jsem si hrát. Zabavím se hodně sám se sebou a to je výhoda. Když jsem sám, tak blbnu. Dal jsem si tu větu na záznamník. Lidi volají a nechtějí mě slyšet, ale chtějí slyšet tu průpovídku. Ty říkanky z posledního období jsou optimistické.

A řeknete nám některou?
Pamatuji si jich asi deset. Tak třeba. Co se děje, co se děje, sluníčko se na nás směje. A co dál se ještě děje? No to snad stačí, když tak hezky hřeje.