Asi nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že si na písničkový pořad Josefa Zímy a jeho přátel „Už kamarádi…“ přišlo publikum především zavzpomínat.

Ale jak tento večer v Tylově divadle ukázal, nebyl to důvod jediný. Díky tomu, že lidé přišli na svého „Pepíčka Zímu“ a další zpěváky náležitě natěšení, vznikla báječná atmosféra.

Publikum nebylo pasivní, naopak, snad při každé skladbě většina lidí spontánně zpívala. A bylo velmi příjemné sledovat, jak se i starší posluchači uvolnili a jak jim bylo fajn.

Nezúčastněný pozorovatel si〜ce nemusí být milovníkem dechovky nebo starších písniček, ale přesto může mnoha mo〜men〜tům tohoto večera složit poklonu. Je například až neuvěřitelné, jak to paní Simonové stále sluší, člověk by nehádal, že letos oslaví osmdesátiny! Ale hlavně: stále je to ten mladický sametový hlas. Když zavřete oči a zaposloucháte se, snadno si představíte, že sedíte u rozhlasu kdesi v šedesátých letech. Paní Simonová je dáma – stejně jako Saskia Burešová nebo Marie Hanzelková.

Zaujalo mě, jak všichni dbali na eleganci. Když jsem si domlouval rozhovor s Yvettou Simonovou, prosila mě, aby〜chom při něm stáli, aby si nepomačkala kostým. A to jí čekala už jen závěrečná děkovačka.

Pana Zímu jsem zval o přestávce na vernisáž výstavy, ale on se s politováním omluvil, protože do té chvíle ještě nevystoupil před publikem. A to se přeci nehodí, aby jej diváci viděli dříve, než začne zpívat…

Člověk nemusí být fandou dechovky a písniček pro pamětníky, a přesto si mohl z tohoto večera mnohé užitečné odnést.

Vladimír Císař