Návštěvníci věří, že má ozdravnou sílu: „Během koncertu mne z ničeho nic silně rozbrněla ruka, ve které jsem měla několik vážných zánětů. Celkově jsem se zklidnila a mohu říci, že to pro mne byl opravdu velký zážitek,“ řekla jedna z nadšených účastnic kutnohorského koncertu.

O tom, co je to vůbec biotronika a co obnáší hra na vodnářský zvon, jsme si po koncertu pohovořili se samotným Tomášem Pfeifferem.

Jak byste čtenářům Kutnohorského deníku představil biotroniku?
Biotronik, to je vlastně takové zvláštní potrefení a sice to, že každý z nás pro svůj život sbírá sílu ze hmoty a sílu z okolí, přírody, zkrátka ze všeho, z čeho se dá. U biotronika je to jiné v tom, že on má dvojitý silový průtok. Může část těchto životních sil, které provázejí živou hmotu, předávat druhým, a tak zasahovat nebo ovlivňovat jejich zdravotní stav. Biologické síly jsou zvláštní tím, že se vážou na živou hmotu a jsou jiné než neživé síly, ty působí například na záření, zvuk, teplotu.

Co byste dále o biologických silách řekl?
U biologických sil je mnoho zvláštností. Za jistých okolností se dají přenášet na dálku. Jen tak, pro zajímavost, když byla vyslána mise Apollo na Měsíc, tak jedním z pokusů bylo změřit zpoždění tohoto telepatického signálu. Bylo tam nulové zpoždění, čili ten signál bych rychlejší, než jejich vysílačky, se kterými letěli. Signál telepata byl přijat okamžitě. Ve světě, který všichni užíváme, občas víme, že za dveřmi je tchyně a že nás volá strýček. Nevíme jak, ale víme to. Někteří z nás toho vědí ještě mnohem víc, co je potká, nepotká, nebo potká ty druhé. Někde v tomto okruhu těchto mimořádných schopností člověka je i biotronika.

Kde jste získal váš zvon?
Můj zvon je kopie, která byla vyrobena v zahraničí. Originální nástroje jsou velmi drahé. V Číně jsem se pokusil získat originální zvon, ale nepodařilo se mi to, protože tyto nástroje jsou velmi výjimečné a vzácné. Ty kopie jsou víceméně věrné těm původním. Akorát si nejsem jist, zda obsahují stejné složení sedmi kovů jako staré zvony, vyráběné lámy. Můj zvon, na který hraji, je kopie schopná rezonovat a o mnoho se zase od originálu tak neliší.

Jak jste se vůbec dostal k vaší filozofii?
Jo, to bylo zvláštní, jako všechno v mém životě. Když se ohlédnu dozadu, a doufám, že se ještě dozadu dlouho dívat budu (se smíchem), tak je tam několik zásadních bodů, které přicházely úplně volně bez mé vůle. Já jsem jen přihlížel. Dnes tu před vámi stojím a hovořím o biotronice, což je obor, který někteří lidé uznávají, někteří si z něj dělají legraci. Já jsem ale opravdu nikdy nechtěl být biotronikem a ve svém mládí jsem vůbec nevěděl, co to biotronika je.

Jak jste se tedy k biotronice dostal?
Pak najednou při jedné příležitosti jsem poznal pana Josefa Zezulku (biotronik, výrazně rozvíjel tento obor – pozn. red.). On se na mě tak hrozně podíval, až jsem byl zděšen a jeho pohled jsem cítil až v jádru bytosti. Za čtrnáct dnů si mě přes naši společnou známou pozval a chtěl, abych ho navštívil, no a už to bylo.

Jak probíhala první návštěva?
Při první návštěvě mi řekl, že mám nadání a že bych mohl být dál veden. K tomu jsem se vzdal oblíbených věcí – kouření a masa. Od toho dne jsem zanechal kouření i masa, protože ten člověk ve mne nechal obrovský dojem. Já bych neřekl, že byl pan Zezulka nějak teatrální nebo mě přesvědčoval nějakým násilím. Prostě když s někým mluvíte, tak může a nemusí být pravdivý. On byl strašně pravdivý a já jsem mu tu pravdu věřil. Nikdy jsem toho v životě nelitoval, také mne nikdy v životě nezklamal, vždy mi pomohl a co řekl, byla pravda. A to byl počátek mé biotronické éry.

Kdy jste začal biotroniku používat?
Asi za tři roky od té doby jsem od něj uslyšel: „Tomáši, myslím, že už je čas, abyste si vzal prvního pacienta“. Tak to byl můj první pacient - manžel kamarádky mé ženy, který jezdil s nákladním vozem a měl samozřejmě bolavou páteř jako všichni. Byl skeptik, ale znali jsme se, takže ke mně byl umírněn. Já jsem mu tedy na páteř začal působit a on mi za týden vzkázal, že je páteř bezbolestná. Byl bez bolestí měsíc, rok, dva a přitom předtím, byl na nejrůznějších vyšetřeních, v lázních a nic mu nepomáhalo. Skeptik zůstal pořád, ale tuto pomoc uznal.

Máte nějaký nejzvláštnější zážitek se zvonem?
Mám. První spatření a první zvuk zvonu, to bylo to nejsilnější. Kolem šesti let jsem zažil něco, co se těžko popisuje, snad vize. Byly dvě a hodně silné. Jedna se týkala života a druhá se týkala filozofie. Od té doby jako bych vnímal zvuk světa a zvuk všeho kolem. Pak jsem přišel ke zvonu a ten zvuk, který jsem slýchával, tak jsem uslyšel v reálu. To byla fantazie. Když jsem prvně uviděl zvon, klekl jsem a začal rukama pohybovat po ovládacích madlech. Ta hladina začala hrát. Najednou jsem pochopil, že je to takový druhý dar v mém životě. První dar byl pan Zezulka. Tomu jsem do dnešního dne vděčen za vše, co umím. Druhým darem byl právě tento zvon. Mohu hrát na ten nástroj a nemusím se zpronevěřit svému životu. Nejsem takový ten umělec, který by hrál na housle nebo podobně. Já mohu tím zvukem a hrou lidem pomáhat a přitom dělat zvuk, a to je na tom úžasné.

Jak dlouho hrajete?
Víte, já to ani tak nepočítám. Je to asi přes rok. Bylo to velmi rychlé, hrál jsem okamžitě. Během několika hodin jsem znal všechny pohyby rukou. Nástroj se ladí postupným kladením frekvencí na sebe. Zvon reaguje i na své okolí a na diváky. Je to velmi zvláštní nástroj.

Hovořil jste o pokoře, jak byste toto slovo charakterizoval?
Nevím, jsem–li schopen pokoru zcela popsat, každopádně je to stav, ve které zmenším své osobní pohledy, pocity a jsem připraven vnímat ten svět kolem sebe nezaujatě, s nevýbojným postojem. To znamená, že chci poslouchat, co ten druhý říká, a chci vlastně poslouchat, jak nástroj hraje a co umí. Zvon je ten, který hraje a já jsem v uvozovkách ten, který to kazí.

Co byste popřál čtenářům a všem lidem?
Co bych jim popřál? To jediné, co je může zachránit a to je rovnováha. Rovnováhu rozumu a rovnováhu citu. Když řeknu v dnešní době slovo racionální, tak to každý vnímá automaticky jako správné, když řeknu citové, emoční, tak to každý vnímá jako takový úlet. Podle starých filozofů to byla vysněná rovnováha, že člověk pracuje s rozumem i s citem, a tak dosahuje vyrovnání svých činů. Veškeré neštěstí, které prožíváme, je z nepozornosti, z toho, co člověk nedokáže udržet v té rovnováze. Jsou to pocity strachu, ohro〜žení, sobectví, odtržení, samoty, méněcennosti. Najít z těchto pocitů cestu ven, je často složitý úkol.

Jak bychom tedy měli žít?
Všichni jsme stejní a všichni máme stejné klady a zápory. Musíme tuto skutečnost přijmout a začít žít na svých nohou rovně. Nemít komplex méněcennosti, mít každého rád, ale také se nepodceňovat, neponižovat. Vnímat, že je každý dítko boží a že má každý stejnou cenu. Měli bychom se navzájem spíše obohacovat, než navzájem poškozovat. Život jen těch dobrých pro dobré, by byl egoistický, vlastně zrůdný. Dobro musí učit zlo a zlo musí dobro prověřovat, jestli je vše v pořádku. Přál bych tedy lidem, aby jejich každá životní zkouška prošla a aby byli oni samotní dobří.