Ohlédnutí za Milošem Formanem: Bylo štěstí s ním sedět v jedné hospodě

O jeho možném odchodu se poslední dobou mluvilo, nebylo tajemstvím, že se už dlouho necítil dobře. Do Prahy se už nepodíval, zemřel v Connectitutu ve věku 86 let mezi svými nejbližšími, jak řekla jeho manželka - po krátké nemoci. 

„Budu si ho pamatovat jako fimaře a člověka, který nikdy neztratil sám sebe,“ říká Bohdan Sláma, scenárista a režisér, autor knižního rozhovoru s Formanem Povolání režisér (2012).

Zemřel Miloš Forman, oscarovému režisérovi bylo 86 let

„Vždy mi to potvrzovaly jeho filmy a přesvědčil jsem se o tom i během našeho povídání pro knihu. I po odchodu do USA zůstal sám sebou a nezpronevěřil se svým prioritám. Definoval téma svobody, kterou člověk potřebuje, aby mohl být šťastný. Což je něco, co přesahuje i náš český region a čemu rozumí lidé na celém světě. Udělal velký střih a dál točil filmy, zařadil se mezi absolutní špičku a přitom si zachoval kvalitu tvorby," povídal Sláma.

"O svém kolegovi také řekl, že uměl sloučit zavrženíhodné věci života s humorným nadhledem, vysmát se lidské malosti. Tematizoval lidskou hloupost jako příčinu zla. Z jeho českých snímků si nejvíc cením Černého Petra, z produkce americké Přelet nad kukaččím hnízdem – kde měl sice skvělou předlohu, ale dokázal ji s nebývalou invencí filmově domyslet a posunout dál. Pro mě je mužem v řadě, jakou tvoří Fellini, Bergman nebo Tarkovskij. Byl to chlap, s nímž bylo štěstí sedět v jedné hospodě..,“ dodal Sláma.

Video: Rozhovor s Miloše Formanem v Karlových Varech

Smutný je i režisér David Ondříček, jehož otec Miroslav byl Formanovým souputníkem a především dlouholetým kameramanem a nejlepším přítelem. „Jako kluk jsem ho vnímal jako zábavného strýčka, který byl součástí rodiny,“ říká. „Měl jsem tu čest být u něj v Americe a hrát si s jeho kluky Petrem a Matějem. Vzpomínám si, jak mi tahal rybářskou třpytku z ruky, kam jsem si ji zasekl při chytání ryb. Byl to strašně milý člověk s velkým charisma, k němuž se sbíhali děti i dospělí.“

Anifilm odpočítává dny. Zahájí jej Psí ostrov oceněný v Berlíně

Později se pro Ondříčka, jenž nyní dokončil televizní film Dukla, stal filmařským vzorem. „Sledovat ho při práci na place byl zážitek, film miloval a byl jím posedlý,“ vzpomíná Ondříček. „Když točil, neexistovalo nic jiného, nadchl se pro myšlenku a šel za ní. Měl dar úžasného vidění, představivosti, moc hezky pracoval s herci, které měl vždycky rád. Bavilo mě ale dívat se na něj i když třeba sledoval sport, tomu hodně holdoval. Atletice, hokeji, boxu…“

A ještě jednu sympatickou věc zmiňuje: „Byl mi blízký tím, že měl podobné koníčky jako já. Dobré jídlo, pití a pohodu. Když jsem u něj asi ve dvaceti šťouchl jen tak zvědavě tágem do koule (doma měl kulečník), rozzářil se a povídá: „á, kavárenský povaleč…“ Bude mi chybět, byl to tátův nejlepší přítel a já ho měl moc rád.“

Muž, který se nikdy nedal 

Zpráva o Formanově skonu zaskočila i režisérku Helenu Třeštíkovou, která o něm připravuje celovečerní dokument Cesta ke svobodě. „Sedím teď ve střižně a probírám se všemi jeho výpovědmi, dost mě to vzalo,“ říká dokumentaristka, kterou pro film oslovila před rokem stanice Arte a snímek chystá ve spolupráci s Českou televizí.

„Práce na filmu jeho odchod neovlivní, od začátku víme, že půjde o klasický střihák. Posbírali jsme po světě spoustu zajímavých archivních záběrů s ním, bude to záznam celého jeho života a kariéry. Příběh člověka, který se nedal. Za všech okolností bojoval, je inspirací pro každého z nás.“ Ze světového i českého filmu podle ní odchází filmař, který posouval hranice. „Nacházel nový způsob vidění, ovlivnil českou novou vlnu, později americký film – i tam dokázal najít znovu svou cestu, když si uvědomil, že nemůže točit stejně jako v Česku. Jeho příběhy oslovovaly i v zemi - jak říkal – kde se nenarodil.

I Jiří Suchý, básník, textař a divadelní režisér se s tvůrcem Amadea a Ragtime potkal. I když mnohem dříve - když spolu chystali film podle Suchého hry Jonáš a tingl-tangl. Scénář napsal Miloš Forman, začalo se dokonce točit. „Od původní hry se filmová verze trošku lišila, mělo se natáčet ve všech městech, o kterých je v představení řeč,“ vzpomínal Suchý v rozhovoru s redaktorem Deníku Michalem Bystrovem.

„V Berlíně u zdi jsme pořídili krásné záběry k písni o Lili Marlene. To bylo někdy v šedesátých letech. Filmovali jsme na západní straně. Ve zdi bylo takové okno a jedna tvárnice byla vynechaná, aby vojáci z východu mohli koukat, jestli je za čárou všechno v pořádku, nebo aby tam mohli střílet, nevím. Okénkem byly vidět ostnaté dráty a v podhledu i věž s kulometem a jak to tam hlídají. Tam jsme zpívali zmíněnou písničku. Na věži stáli s dalekohledem a jak spatřili kameru, nastal veliký ruch. Najednou – představte si, zrovna když ta Lili Marlene z playbacku končila! – přišel enderácký voják s papundeklem a díru zakryl. Nádhera! A to se ztratilo.“

Jiří Suchý: Nepřízeň osudu považuju za něco, co patří k životu

Formanův odkaz všem filmařům i lidem, kteří jej znali a měli rádi, se naštěstí neztratí. Žije v jeho filmech, dokumentech o něm, ba i ve znělce karlovarského festivalu, kterou před lety natočil s Ivanem Zachariášem. Drcení tabletek Křišťálovým glóbem i jemně nerudná poznámka „a kde je prášek na spaní?“ zůstane v paměti filmových diváků.

RECENZE: Pohodář George Ezra vyprávěl a rozdával radost