VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Popularita je strašně vratká bárka, ví muzikanti z kapely Derby

Kutnohorsko/ Kutnohorská kapela Derby slaví dvacáté narozeniny. V sobotu 28. června ji čeká velký koncert v Paběnicích. O historii i současnosti rockové hudební skupiny se rozpovídali zpěvák Jiří Fiedler a kytarista Pavel Jeřábek.

24.6.2008
SDÍLEJ:

Rocková kapela Derby: (stojící zleva) Stanislav Kuba (basová kytara), Jiří Fiedler (sólový zpěv), Pavel Jeřábek (kytara, zpěv), Martin Roubíček (bicí nástroje, zpěv) a Pavel Mach (klávesové nástroje).Foto: DENÍK/Petr Klér

Kdo přišel s nápadem vydat desku „Bestofka“ a proč?
J.F.: Myslím, že já. Řekl jsem si, že by si to naši příznivci zasloužili a taky jsem chtěl, aby se některé ze starších věcí natočily s vyšší kvalitou.
P.J.: Mně se ten název líbil od začátku, co ho Jirka přinesl! Takové pěkné české slovíčko, tahle „bestofka“!

Chystáte se také na letní festivaly? Kde vás můžeme vidět a slyšet?
J.F.: Člověče, už se na ně nechystáme pěknou řádku roků a asi proto, že nás to moc nebaví. Chceme hrát pro lidi, kteří nás chtějí slyšet, a v případě festivalu se může stát, že při různosti zastoupených žánrů se bude při našem koncertě padesát procent lidí nudit. Tak ublížit jim skutečně nechceme.

Máte radši festivaly nebo samostatné koncerty?
J.F.: Já osobně mám radši samostatné koncerty už z výše uvedených důvodů. A klidně si předskočím před nějakým mediálním dravcem. Báječnou zkušenost mám se slovenskými No Name.

Berete s sebou předkapely?
J.F.: Když si troufnou, proč ne?! Ale zjistil jsem, že nastupující generace hudebníků je tak sebevědomá, že s troufnutím si nemá sebemenší problémy. Suverénně se zařadí do nějakého hudebního žánru a tomu podřídí formu a výraz. Řemeslo však schází. Samozřejmě jsem moc rád, když současná generace chce hrát rock and roll.
P.J.: Někdy je to dost složité, protože lidé nemají často chuť poslouchat někoho jiného, když si zaplatili vstupné na Derby. Přesto se tomu nebráníme, ale jsme radši, když kapela hraje z podobného soudku muziky jako my.

Lidi stále šílí na vaše písničky jako: Růže z Průhonic, Ahoj, Hasiči, Závislost, Ty… Nešílíte naopak někdy vy z toho, když musíte hrát tolik let tyto pecky? Nemyslím tím, že by byly špatné, naopak, ale přece jen za ta léta… Neberete to už, obrazně řečeno, jako práci u pásu?
J.F.: No tak asi trochu jo. My ale máme regenerační ledny. Každým rokem v tomto měsíci připravíme nějaké nové kousky, a když se chystá program na celý rok, tak zařazení těch starých pecek mezi ty nové vypadá jinak a chvíli nás to zase baví.
P.J.: Mně vůbec nedělá problém hrát staré věci. Dokonce si myslím, že je dnes hrajeme odlišně, než před léty.

Kromě kultovních písní a vzpomínkového počinu skládáte nové písně?
J.F.: Vlastně neustále, ale jen mizivé procento z nich spatří světlo sokoloven, hospod a parketů.
P.J.: Nové skladby skládáme stále a naopak, s rozšířenými možnostmi dnešní doby (vlastní nahrávací software) to jde daleko lépe než před léty. To se nahrávaly nápady na mikrofon u kazeťáku. Náš jediný, plně autorský počin – CD „Rozestláno“ je naší chloubou, kterou zároveň ocenili i jiní profesionální umělci z naší branže. Ale taková deska by se nedala natočit před dvaceti lety.

Vaše historie sahá kořeny ke kapele Rotor a Body a dalších. Jak to vlastně bylo?
J.F.: Kdybyste chtěli slyšet nějakou veselou historku z natáčení, tak to by chtělo tak na týden zalézt do sklepa k sudům vína, abych si na to všechno vzpomněl. Fakta jsou však přibližně tato: v polovině roku 1978 jsem byl u zrodu kapely Body. Byli tam Honza Linhart, Vašek Semerád, Slávek Vlk, já. Přišli Petr Šanda, Jarda Ruml. Hrálo se s primitivní zvukovou aparaturou, ale z každé novinky ve výbavě jsme byli nadšeni. Třeba, když Slávek koupil páskové echo značky Echolana. Zahráli jsme první sérii a letěli celí nedočkaví k „mixu“. Na otázku, jak to vypadá, řekl zvukař: „No, trochu to echuje“. Hráli jsme muziku něco jako Smokie a tak trochu jako Tina Turner. Když jsme, někdy začátkem osmdesátých let předskakovali v Kladně Arakainu, sedělo v hledišti asi 150 lidí, z toho 147 kluků. Po naší úvodní skladbě „Před cukrárnou ve čtyři“ nás málem zabili a náš koncert byl výrazně zkrácen. Na přelomu roků 1987 a 1988 už v kapele účinkovali taky Pavel Jeřábek a Pavel Mach. Poslední vystoupení bylo 22. února 1988 ve Vlkanči a 5. března už byl první koncert Derby v Mrákotíně u Telče. Z Rotoru, o kterém nevím, odkdy dokdy fungoval, přišli Standa Kuba a Marek Sádlik. To víte, rozpadání se kapel v souvislosti se zakládáním nových, není nic příjemného a tak to chvíli trvá, než zklamání těch, kteří byli hozeni přes palubu, přebolí. Je to ale možná tak, že člověk pořád hledá nějakou rovnováhu, a když ji nalezne, musí přijít problém, aby přežil. Nic není stálejšího než změna, řekl by klasik.
P.J.: Rotor vznikl někdy v roce 1982 a 1983 a postupně se v něm vystřídala část hudebníků budoucí skupiny Derby (Pavel Jeřábek, Marek Sádlík, Stanislav Kuba). V roce 1988 se část muzikantů kapely Rotor a Body spojila a vytvořila nové seskupení – Derby.

Jak si ošetřujete hlasivky? Vincentkou? Vínem?
J.F.: Měl jsem povolené hlasivky a cucal jsem Panthenol a Septisan, když je nejhůř, stříkám tam lokální antibiotikum – Bioparox. Vincentku jsem nikdy nepil, ani poprvé! Jako prevenci věřím vínu, na vodu toho moc neujedu.

Obdivuhodný je, myslím, i fakt, že dovedete psát vynikající texty, ke kterým vzhlížím s velkým obdivem. Jak to děláte? Co vás inspiruje?
J.F.: Děkuju. Inspirují mě pozitivní vztahy mezi lidmi, nejvíce asi láska. Pozoruju lidi a poslouchám, co říkají. Všechny texty mám spojené s konkrétním místem, krajem lesa, telefonní budkou, železničním přejezdem atd. Pokaždé, když je zpívám, ta místa se mi před očima promítnou. Jsou to místa, kde jsem našel základní rým.
P.J.: Já jsem přesvědčený, že Jirkův textařský talent je nedoceněný a dle mého názoru patří mezi špičkové textaře rockové muziky v Čechách. Bohužel (bohudík) se nikdy nikam necpal, což si zároveň myslím i o celé kapele Derby.

Navzdory tomu, že vám už není –náct, vypadáte stále super. Chlapi, jak to děláte? Sakra! Máte snad plastiky?
J.F.: Hele, já už dávno vím, že smysl toho našeho pobytu tady je být užitečný pro život někoho jiného. No, ale jak můžeš být užitečný, když máš tělo rozbitý. Chceš-li být užitečný, postarej se především o sebe. Takže je samozřejmě dobrý vyhýbat se stresu, dodržovat racionální stravu, každé ráno si dát deset bazénů, navštěvovat jógu a sem tam zabrousit na kosmetiku. Ale samozřejmě nic z toho nedělám. Ty sis určitě dělal srandu, když ses ptal, že jo?! Když se na mě moje paní doktorka smutně podívá těma svýma hnědýma očima a ptá se mě, jestli bych mohl pojmenovat některé rizikové faktory, co mi způsobují vysoký krevní tlak, co mám říct? Nepatříme k těm vyvoleným, které doveze klimatizovaný auťák až na pódium a ještě je někdo, aby proboha nezabloudili, dovede až k nástrojům. Když dohrají, tak je zase někdo doveze na hotel a tam je ovívá. My, když skončíme koncert, tak nic zdaleka ještě nekončí. Musíš si dojít za pořadatelem pro peníze. Někdy není pořadatel k nalezení. Pak si sbalíš saky paky, pak se většinou přihlásí žízeň a pak sedneš do auta a vyrazíš nocí neznámo kam. Když to místo najdeš, zase vykládáš aparaturu. Příští den, ve stejný čas, kdy dnes jdeš spát, vstáváš.
Můj přítel Mach často srovnává práci muzikanta s jinými lidskými činnostmi. „ Jen to jinak zabalíš. Znáš to, cirhóza, infarkt, mozková příhoda, nedej Bože totální otupělost! Je to dost drsný, ale je to naše volba.
P.J.: Snažím se abstinovat a žít zdravě za každou cenu, avšak tento běh na dlouhou trať tradičně prohrávám na samém startu. Takže: „vše s rozumem a hlavně přežít!“

Zastávám názor, že když rockera násilně ostříhají, seberou mu nástroj a zakážou mu hraní za účelem udělat z něj seriozního pána, vždycky to blbě dopadne. Nevznikaly u vás takové tendence? Měli jste štěstí na partnerky?
J.F.: Na tohle neumím odpovědět. Mně se po vojně už nikdo nikdy neodvážil násilně ostříhat a nástroj mi nikdo nesebral. Jsem tak seriózní, jak se mi chce a moje žena má pro mě pochopení, i když někdy jenom kroutí hlavou a poslední dobou vím, že se bojí o moje zdraví.
P.J.: Na všechny mé partnerky jsem měl opravdu štěstí…

Co byste vzkázali mladým a začínajícím kapelám jako recept na slávu? Má vůbec současná začínající kapela šanci prorazit?
J.F.: Nevím, co bych jim měl radit, protože si nejsem jistý, zda by chtěli „prorazit“ tak jako my. Od samého začátku jsme to dělali blbě. Místo toho, abychom se chovali marketingově a dali peníze do propagace a médií, hádali jsme se o tom, zda v písni xy má být ve dvanáctém taktu Fmaj7 nebo Fmaj7sus4. Vždy jsme nejdříve přemýšleli o řemeslu a čekali, že posluchači naši práci ocení. Nejdřív mě to trochu štvalo, že naše fanoušky máme lokálně rozmístěné a nejsme mediálně známí. Ale dnes jsem rád, protože za tu svobodu to stojí. Mladý kluci by ale asi rádi byli v televizi. Určitě jim někdo poradí.
P.J.: Dnešním mladým klukům neschází sebevědomí, kterého jsme my bohužel tolik neměli, naopak mi u nich schází tolik potřebné muzikantské řemeslo – chuť sedět a cvičit na nástroj, dokud tě opravdu neposlouchá – a pak bohužel, a za to nemůžou, mám pocit, že jsme měli lepší a kvalitnější zdroje hudební inspirace, protože sedmdesátá a osmdesátá léta v hardrockové muzice už asi nikdy překonána nebudou. Svědčí o tom nadšené tváře dnešních mladých lidí, třeba na koncertech Deep Purple atd., i když by jim přítomní hudebníci na pódiu mohli dělat dědečky.

A co byste jim doporučili, kdyby se měli rozhodnout mezi popularitou a vydáním alba na úkor vlastního ksichtu, tedy na úkor změny hudebního stylu, předělání aranží atd.?
J.F.: Ale já jim nemůžu a ani nechci nic doporučovat. Ať dělají to, co jim přináší uspokojení. Důležité ovšem je, aby byli sami sebou, a proto hledání „svého ksichtu“ by neměli uspěchat. Někdy to trvá dost dlouho, ale naleznou-li jej, bude to stát za to. Stylizace je možná na chvíli a většinou je k ničemu. Ale koneckonců, děda mi říkal: „Když chceš bejt chytrej, drž hubu!“
P.J.: To je strašně vratká bárka: popularita versus vlastní tvář. Člověk by měl být především sám sebou a hlavně se nestydět za to, co stvořil!

Co vaše děti, jdou ve stopách svých „Derby otců“ ?
J.F.: Syn hraje na bicí, i když ne v kapele, a dcera má za sebou šest let klavírní výchovy. Jestli budou hudbu aktivně provozovat, či nikoliv, je docela jedno. Podstatné je to, že mají cit pro interval a slyší akord. Jsem si totiž skoro jistý, že lidi s hudebním cítěním jinak a určitě lépe vnímají život.
P.J.: Moje malá dcera chodí na klavír a ještě se sama naučila na další dva nástroje. Doufám, že se dožiji nějakého koncertu, kdy ji skromně a nadšeně doprovodím.

Co byste vzkázali čtenářům závěrem?
J.F.: Rychle chodíte, rychle mluvíte, rychle jíte a rychle děláte soudy. Zpomalte a choďte na Derby!
P.J.: Vypněte mobil, napište dopis nebo pohlednici a udělejte si čas na něco, co jste měli rádi a přitom opustili.

Petr Klér

24.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Závody hasičů v běhu na rozhlednu Vysoká
46

OBRAZEM: Hasiči soutěžili v běhu na rozhlednu

Slavnostní sklizeň vinice Pod Barborou v Kutné Hoře
42

Vinohrad Pod Barborou vydal plody letošní sezóny

Komise musely řešit neplatné voličské průkazy, ale i stěhování

Střední Čechy – Vše probíhalo standardně. Přesně s těmito slovy se ohlédla za hlasováním během parlamentních voleb ve Středočeském kraji Eva Jůzová, vedoucí oddělení správních agend Krajského úřadu Středočeského kraje. Podle jejích slov se na hejtmanství nedostaly informace o tom, že by se odehrálo něco mimořádného. „Nevíme o tom, že by někde zasahovala policie,“ konstatovala Jůzová k dění ve volebních místnostech.

FOTOGALERIE: Právě jsme se narodili!

Kutnohorsko /HLASOVÁNÍ/ - Vážení rodiče, díky vstřícnosti obou porodnic v Čáslavi a v Kolíně vám na našich stránkách přinášíme fotky nejmladších obyvatel regionu. Každý týden naši fotografové objíždějí spolupracující porodnice a fotí nově narozená miminka.

OBRAZEM: Druhý den parlamentních voleb na Kutnohorsku

Kutnohorsko - Přinášíme vám fotografie z volebních místností na Kutnohorsku i druhý volební den.

Lídr lidovců je v klidu, rodina ale ne

Kutná Hora – Není mnoho lídrů, kteří ještě nemají odvoleno. Jednička středočeské kandidátky KDU-ČSL, sociolog a poslanec Ivan Gabal, ale vše nechává na sobotu, kdy půjde volit s celou rodinou. Pátek strávil v Praze. A Deníku se svěřil, že po měsíci vstávání absentoval, takže volební skládačky vyrazil na Zličín rozdávat jen tým jeho spolupracovníků, který nazývá odvážnými kluky a holkami. I když sám na místě nebyl, ví, co se odehrávalo. „Zvládli rozdat 600 kusů; zájem asi roste a bude slušná účast,“ konstatoval.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení