Kliknutím zvětšítePodruhé jste vyhrál prestižní ICMA. Je to pro vás zadostiučinění?
Neorientuji se podle cen. Vnímám je jako pochvalu, která přichází po dobré práci. Protože jsem ICMA dostal už podruhé, zřejmě jsem opravdu dobře pracoval. A nejen já. Je to důkaz, že to, co děláme s Bamberskými symfoniky, má smysl. Navíc tahle cena má významné specifikum – udělují ji lidé s mimořádnými zkušenostmi s nahrávkami, kterých nashromáždí vždy nesmírné množství. Neoceňují někoho jen tak od oka, mají je pečlivě naposlouchány. Dalším bonusem je, že to byla naše první nahrávka pro prestižní firmu Deutsche Grammophon.
Vyhrál jste s nahrávkou prakticky neznámého skladatele Hanse Rotta, respektive jeho Symfonie č. 1 E dur. Čím vás okouzlil?
To je dlouhá historie. Za prvé – Rottova hudba je opravdu bomba. Ke mně doputovala díky Antonu Brucknerovi, na nahrávání jehož hudby jsem se tehdy připravoval. Hodně jsem si o něm četl a zjistil jsem, že jako učitel hudby ve Vídni přál sám coby osobitý člověk originalitě a zdánlivě bláznivým nápadům svých studentů. Rott patřil mezi jeho nejoblíbenější žáky.
A tak jste začal pátrat.
Ano. Zajímalo mě, čím si Rott génia Brucknera získal tak, že prohlašoval, že na varhany improvizuje lépe než on sám. Byl u něj na prvním místě a hájil ho u svých konzervativních kolegů, pravil opakovaně, že o něm ještě veřejnost uslyší. Šel jsem si za tím a našel si jeho noty i nahrávky. Když jsem si jeho věci pustil, přišel šok. Byly jak od Mahlera. Jako by je Mahlerovi ukradl. Do té doby jsem si říkal, že nikdo nemůže uvažovat stejně jako tenhle velikán, že je naprosto nenapodobitelný. A pak najednou tohle, měl jsem pocit, že je to od Rotta plagiát.
Ale asi to bylo trochu jinak, že?
Bylo. Zjistil jsem, že Rott napsal své skladby dobrých deset let před tím, než vzal vůbec Mahler na poli symfonie do ruky pero. Rottův život byl jak dramatický román. Žil ve velké chudobě, měl chatrné zdraví a od raného mládí zkoušel komponovat. Když napsal Symfonii E dur, šel ji ukázat Johannesu Brahmsovi, přísnému hudebníkovi se vztahem k tradici. A ten ho úplně zničil. Řekl mu, že to nedává žádný smysl a ať přestane skládat. Rott upadl do deprese, skutečně přestal psát a jeho zdraví, hlavně psychické, se zhoršilo. Úplně se nakonec pomátl. Při jedné cestě vlakem vytáhl z kapsy revolver a křičel na lidi, ať okamžitě vystoupí, protože Brahms dal pod vlak dynamit. Chřadl dál a dál a v pouhých pětadvaceti zemřel.
Smutný osud.
Ano. Paradoxem je, že jeho dílo skončilo mimo jiné v zásuvce stolu Gustava Mahlera.
Chcete říct, že ho Mahler okopíroval?
Ne, to určitě ne. Neopsal ho. Ale převzal zjevně motivy a nápady, jež ho zaujaly, a inspiroval se jimi. Je to nesmírně našlapaná hudba, plná emocí, a smělá koncepce. Kdyby býval nezemřel tak mladý, mohl se stát bezpochyby jedním z nejzajímavějších skladatelů. Když jsem jeho dílo představil Bamberským symfonikům, řekli mi, že se jim změnil jejich hudební svět.
Když jsme u té našlapané hudby – hostujete jako dirigent v různých orchestrech, kromě Bamberku i v římské Orchestra di Santa Cecilia. Jakým způsobem ovlivňuje vaši práci národní povaha muzikantů?
Rozdíly samozřejmě existují. Všude je to jiné. Ale můj princip práce se nemění – vždy hledám správný klíč k dané skupině hudebníků, abych otevřel prostor pro jejich fantazii a inspiraci. Jsem bytostně přesvědčený, že u každého se lze podstaty nejvnitřnějšího vztahu k hudbě dobrat.
Přesto – jak se pracuje s německými suchary a italským temperamentem?
U "sucharů" – ale to slovo jste řekla vy! – je ovšem vždycky spoleh na jejich připravenost, a to se fakt cení. A uvažte, že u nás v Bamberku je v orchestru vedle německé většiny dobrých pětadvacet národností! Italové jsou více bezprostřední a také mají třeba jednu zvláštnost – na první zkoušce se před vámi vždycky postaví. Velmi k dirigentům vzhlížejí. A rádi tleskají a vyvolávají. V Římě se stává, že na zkoušce, ale i na koncertě začnou nadšeně tleskat nebo i dupat. Stejně si počínají Italové nebo i Španělé, když letadlo šťastně dosedne na přistávací dráhu, taky přijde bujarý potlesk… To dělají tyhle jižní temperamentní národy. Na koncertě k tomu volají: Bravo, maestro! Němec by se asi propadl studem, ale Italové prostě musí dát najevo emoce. To ovšem neznamená, že v Německu temperament chybí hudbě.
Umí Němci vůbec radost nebo euforii projevit?
Oni emoce také mají. Cítíte je pod povrchem, když hrají. Jsou v jejich hudební vášni, ale navenek toho tolik nedají znát. Pěstují určitou odtažitost. Na druhou stranu, řekl bych, že jim déle nadšení déle vydrží. U jiných vášnivců emoce často rychle vymizí. Vše má zkrátka svoje.
136
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
