Nový seriál o češtině Slovíčkaření: Co slovo, to skvost. Vniveč, vplen, napospas

Čeština je krásná řeč plná krásných slov a slovních spojení. Jejich původ však zná málokdo. Nový seriál Deníku o češtině s názvem Slovíčkaření prozradí, jak mnohdy zvukomalebně a poeticky znějící české výrazy vznikly.

Plen znamenalo úrodu

Jak vyjádřit, že existují věci, které neumíme ovlivnit? Že se člověk občas stane loutkou v rukou druhých? Nebo že všechna jeho práce, snaha, dobrá vůle byla marná? Pro takové případy má čeština trojici výrazů: vniveč, v plen a napospas.

Dát v plen – zde je etymologie poměrně jednoduchá. Plen se dříve říkalo válečné kořisti, od slovesa „pleniti“. Dát v plen tedy znamená vydat cosi – území, své dílo, sebe – do moci jiného. Jak ale připomínal Václav Machek v časopise Naše řeč, kdysi u nás slovo „plen“ znamenalo úrodu.

Obohacování slovní zásoby:

„Ze západní Moravy zaznamenal Bartoš podobu pliný, sporý, hojný,“ dočítáme se v článku významného lingvisty.

„To žito není pliné; pliná jabloň = která hojně rodí. Z východní Moravy pak podobu plejný, rovněž o zboží čili obilí. V jižních Čechách u Orlíka byl za Jungmannovy doby plíný oves ten, který hodně sypal; z Rosy pak cituje Jungmann vlastní a původní podobu plenný, zase o obilí. Staročeský slovník má nerodilá a neplenná (neplodná) léta. Je tedy z našeho území zaručeno přídavné jméno, jež znělo prvotně plenný a znamenalo vydatný, výnosný, dávající hojný výtěžek – a jehož se užívalo hlavně o obilí.“

Plivník čili plon

Dodejme, že tak zřejmě vznikl i název oblíbeného strašidla, staročeského plivníka, jenž na sebe v pohádkách bere podobu černého kuřete. „Slovo plivník je jistě od plivní nebo od plivný, doloženého z Moravy,“ dokládá Machek.

„Zrno zaseté v říjnu, zroste-li, nebývá plivné. Kde měli plivníka, nalézali ráno pod stolem hromady obilí. Obdobného dárce hojnosti mají kromě Čechů ještě Lužičané: nazývá se u nich plon a má stejné podstatné vlastnosti a znaky jako náš plivník.“

Čeština jako úřední jazyk: K uzákonění řeči vedla dlouhá a strastiplná cesta

Česko

Postihne-li krajinu přílišné sucho nebo naopak záplavy, pachtění ubohého hospodáře přijde nazmar. Bylo zbytečné, k ničemu. Pro tuto situaci se v češtině uchytil výraz přejatý z polského jazyka. Řekneme-li, že veškeré naše snažení přišlo vniveč, probouzíme tím k životu polské slovo „wniwecz“, vyjadřující nulu, úplné zničení. „Sztuka, żeby zrobić coś z niczego, a nie obrócić wszystkiego wniwecz,“ nabízí nám modelovou větu slovník Polské akademie věd. Umění je udělat něco z ničeho, ne všechno obrátit vniveč.

Hlavy našich knížat

Z trojice ponurých slovíček, jimž se tu věnujeme, je ale nejzajímavější to poslední: napospas. Užíváme ho ve smyslu „vydat či být vydán na milost a nemilost“. Také bychom mohli hezky česky říct: dát všanc. Laik se může domnívat, že tuto příslovečnou spřežku nejspíše někdo odvodil ze slovesa „spásat“. Jenže ono je to ve skutečnosti docela jinak.

Podstatné jméno „postpast“ či „pospas“ označovalo ve starší češtině zákusek. Bylo odvozeno z italského slova „postpasto“, vzniklého jako složenina předpony „post“ („po“) a „pasto“ („jídlo“). A ve svém současném významu – být někomu vydán napospas – se používá až od roku 1824, kdy vyšla v Budíně (dnes součást Budapešti) rozsáhlá lyricko-epická básnická skladba Slávy dcera.

V ní píše autor Jan Kollár na adresu lužického markraběte Gera (neplést s Bezručovým markýzem Gerem):

„Pozdravení neste poslů čtvero / Pánům vůkol po všech vesnicech, / Řkouce: že je zítra v Lužicech / K slavným hodům čeká hrabě Gero; // Zovte i těch Sávů třidcatero, / Kteří žijí se mnou v různicech, / By sme při smírlivých sklenicech / Hrali, pokud přijde noci šero: // Jitro svitne: hrad se celý hostmi, / Hned i turnaj ořmi namnožil, / Strávil se den rytířskými ctnostmi; // Večer, když se dokonaly kvasy, / Zrádce hosťům svojim předložil / Hlavy našich knížat na pospasy.“