Kliknutím zvětšítePřiznejte se: kolikrát v životě jste schlípli uši a pokorně přilezli ke křížku? Znamená to, že jste uznali svou porážku a potom jste to se svým sokem museli dát do pořádku. Svízelná situace vás přiměla učinit něco, co byste jinak neudělali, neuměli, nesvedli. Nouze vás naučila housti – stejně jako kdysi vladyku Dalibora z Kozojed, když se skrz okénko hladomorny snažil obměkčit hrou na housle ty venku, aby mu darovali kousek chleba.
Víte, že dříve neznamenalo největší pokoření přilézt ke křížku, ale jít do Canossy? Toto dnes již zapomenuté rčení pocházelo z dob vleklého sporu papeže Řehoře VII. a římského krále Jindřicha IV. na počátku 11. století.
Prostřednictvím spisu Dictatus papae deklaroval Řehoř VII. papežské právo císaře nejen korunovat, ale i odvolat. Jindřich na tuto hrozbu reagoval po svém: na synodu ve Wormsu v roce 1076 zbavil papeže pontifikátu. Ten ho na oplátku uvrhl do klatby a jeho poddané zbavil poslušnosti. Král musel pod tlakem šlechty ustoupit.
V lednu roku 1077, uprostřed kruté zimy, absolvoval bos a oděn pouze v poustevnické roucho nebezpečný přechod přes Alpy. Tři dny čekal před papežským hradem Canossa u severoitalského města Réggio, než mu mocný protivník udělil rozhřešení.
Takzvaný spor o investituru tím sice ani zdaleka neskončil, od těch časů ale každý kmán velice dobře věděl, co znamená přilézt ke křížku. Mimochodem, postavu Jindřicha IV. zvláštním způsobem oživil italský dramatik Luigi Pirandello ve své hře z roku 1922, v níž domnělý blázen (u nás skvěle ztvárněný Milošem Kopeckým) předstírá, že je císař Svaté říše římské, aby odhalil charakter svých vykutálených příbuzných a známých.
Po kolenou a loktech
Ono ale také může být všechno jinak. Britský historik John Ashdown-Hill ve své převratné knize o anglickém králi Richardu III. z roku 2012 (jež vedla k nalezení panovníkových ostatků) připomíná jeden starý rituál, související s Velkým pátkem. Tedy s dnem, kdy si křesťanský svět připomíná Ježíšovu mučednickou smrt na hoře Kalvárii.
Nahrává se anketa …
V Richardových dobách patřilo k hlavním bodům liturgie Velikonoc „lezení ke kříži“. Jak Ashdown-Hill popisuje, král musel „ulehnout na zem tváří dolů a pak – aniž by se zvedl – pomalu se plazit k symbolu ukřižování po kolenou a loktech“.
Na housličky hrála
Ostatně málokdo zná i reálný příběh středočeského vladyky Dalibora, potomka starobylého rodu pánů z Kozojed, jehož pradědeček (a jmenovec) udatně bojoval po boku Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku.
Spisovatel Alois Jirásek v knize Staré pověsti české vykreslil Dalibora jako bojovníka za pravdu a ochránce chudých, jimž pomáhal bránit se proti vrchnosti. Z dokumentů dochovaných v registru komorního soudu však vyplývá, že mladý Dalibor z Kozojed byl člověk nepoctivý, který využil selskou vzpouru k tomu, aby si přisvojil majetek svého souseda Adama Ploskovského z Drahonic.
Roku 1497 ho za to odsoudili k trestu smrti. Na popravu čekal do března 1498 ve válcové věži v severní části opevnění Pražského hradu, přezdívané od té doby Daliborka.
Legenda praví, že aby v hladomorně přežil, spouštěl z okna věže na provaze košík, kam mu lidé dávali jídlo – a on jim za to hrál na housle, na něž se během svého věznění naučil. Tuto romantickou představu narušil v 19. století autor historických knížek Josef Svátek. Upozornil na to, že běžnou součástí středověkých mučíren bylo nářadí zvané skřipec. Vyslýchaného na něj položili, spoutali okovy a pomocí různých závaží, zavěšovaných povětšinou na nohy, ho natahovali, až mu zlámali všechny kosti v těle.
Dalibor z Kozojed ve vězení
Vzhledem k jisté podobě s hudebním nástrojem se skřipci říkalo „housle“ a provazům sloužícím k utahování zase „struny“. Katovi holomoci na nebožáka „hráli jako na housle“. Část historiků je vůči Svátkovu výkladu skeptická. Na druhé straně známe jihočeskou lidovou píseň Na housličky hrála o skutečném případu pranýřované dívky.
O nástroji sloužícím k jejímu ponížení píše folklorista Karel Weis: „Bylo to prkénko, které mělo skutečně tvar houslí. Vpředu byly kulaté otvory pro ruce a vzadu pro krk. Housle se rozevíraly na dvě půlky, a když padlá prostrčila vztyčené ruce a krk skrze otvory, mušketýr housle srazil v týle dohromady a uzavřel na zámek.“
O čem je seriál Slovíčkaření
Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.
Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.
70
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
