Kliknutím zvětšíteNějakých sedmdesát kilometrů jihovýchodně od univerzitního města Poitiers leží na řece Clouère obec Availles-Limouzine. Za ní začíná ve středozápadní
části Francie oblast historicky nazývaná Limousin. Bývalá provincie s centrem ve městě Limoges na řece Vienne je teď součástí regionu Nová Akvitánie.
Kdysi dávno tu ale stávalo sídlo Lemoviků, příslušníků keltského kmene, poraženého v 1. století před naším letopočtem spolu s ostatními Galy jednotkami římského vojevůdce Julia Caesara.
Kromě vyhlášeného limousinského skotu (česky limuzín) přispěl tento kraj do pokladnice světových jazyků také slovem „limuzína“. Encyklopedie nás poučuje, že jde o čtyř až šestidveřový automobil s tříprostorovou karoserií, pevnou střechou a prostorem pro šest až devět cestujících.
Limuzína Studebaker Brothers Model G, postavená Garfordem. Tato limuzína měla otevřený prostor pro řidiče a uzavřenou kabinu se dvěma okny na každé straně pro cestující, jak je typické pro ‚eduardovské‘ limuzíny.
Není přesně jasné, proč se mu tak říká. Pravděpodobným vysvětlením je podobnost mezi střechou tohoto typu luxusního vozu a někdejšími pláštěnkami francouzských pastevců. Ba co víc, první šoféři limuzín prý takové pláště skutečně nosili – jako ochranu před rozmary počasí, neboť na řidiče na rozdíl od cestujících ze všech stran foukalo.
Havran tvoří a proměňuje
Nedaleko vesnice a kantonu Availles-Limouzine se nachází místo zvané Lusignan. Původ názvu hledejme ve jméně Lug (Lugus) – tak se nazýval bůh kmene Ligurů, kteří území západní Evropy obývali před Kelty.
Ochránce obchodu, řemesel a války, syn keltské bohyně vod Epony, je spojován s motivem jmelí či draka. Byl po něm pojmenován galský svátek počátku sklizně pšenice a ječmene Lughnasadh. A konečně i název města Lyon vznikl z latinského označení Lugdūnum („Lugova pevnost“).
Slovo „lougos“ je galským výrazem pro havrana. Podobně jako severského boha Ódina, také Luga provázelo toto zlověstné ptactvo. „Havran tvoří a
Hrad Lusignan. Drak nad věží má zřejmě upomínat na Meluzínu v dračí podobě, která s nářkem opouští své panství. proměňuje,“ čteme v knize belgického spisovatele Marcela Moreaua.
„On vynesl v zobáku bahno ze dna na povrch a bůh z něho udělal zemi lidí. Havran vládne bouři, dešti a vichřici, zažíhá světlo a řídí dění na onom světě. Naučil lidi zapalovat oheň, lovit zvěř a ryby, chrání je před zlými duchy.”
Lug měl družku – bohyni Luginu či Lusinu, která se uměla proměnit v krásnou dívku. V jisté dny ale musela dobře skrývat dolní část těla, která se jí měnila v rybí či hadí ocas, případně v husí nebo labutí nohy s plovacími blánami. Odtud domněnka, že Lusina, tedy „Lug-cygne“, rovná se Lugova labuť. Tak či tak, v lidovém podání se z bájné krasavice naneštěstí stala stará dobrá matka Meluzína, která v českých pohádkách zásadně fouká do komína.
Pohádka o jelení kůži
Lusignan máme spojený s dnes už zříceným hradem, který nechal na strategicky významném ostrohu nad údolím vystavět stejnojmenný šlechtický rod. Podle legendy ho však ve 12. století stvořila kouzlem víla Meluzína.
Příběh zůstal zaznamenán v tzv. Historii o Meluzíně, sepsané roku 1393 knihařem Janem z Arrasu na objednávku vévody Jana z Berry, který v Lusignanu často a rád pobýval.
Pohádka se vypráví přibižně takto: mladý rytíř jménem Raymondin zabil nešťastnou náhodou při lovu svého strýce a poručníka, hraběte z Poitiers. Zdrcen
Jiná podoba Meluzíny v lázni. Ilustrace z knihy Le livre de Mélusine, 1478 žalem se dopotácel ke studánce, u níž potkal vílu Lusinu. Zahleděli se do sebe a vzali se. Lusina si dala jedinou podmínku: že ji nikdy nebude chtít vidět v sobotu (ten den se totiž měnila v bytost s hadím ocasem).
Po sňatku víla rytíři poradila, aby na svém lenním pánovi požadoval pozemek, který by obepjala jelení kůže. Pán Raymondinovi se smíchem vyhověl. Lusina kůži rozřezala na tenoučký řemínek, jímž dokázala obepnout nejen celé město, ale i spoustu přilehlých luk a lesů. Následně se pustila do stavby hradů. Odkudsi přivedla dělníky, kteří „toho tolik a tak rychle postavili, že všichni, kdo to viděli, užasli“.
Dokonce se o tom skládaly verše: „Za jeden rok krásná víla tvrz a zámek postavila…“ Jenže pak se stalo, co se stát muselo: Raymondin jednou takhle o sobotě nedodržel slib a odhalil nečekané metamorfózy jejích něžných nožek. Lusina se proměnila v cosi nepěkného a odletěla z Lusignanu pryč.
Od té doby se vracela jen čas od času za nejtemnějších nocí, aby se postarala o své malé děti.
Místní si šuškají, že se Meluzína na hradě zjevuje, vždy když někomu z jejího rodu hrozí smrt. Dodejme, že k jejím potomkům patřili i příslušníci rodu Valois a Lucemburků. Osudy nebohé víly tedy patří i k našim dějinám.
O čem je seriál Slovíčkaření
Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.
Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.
70
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
