V Česku se mluví o Babišovi jako o zlodějovi, o Okamurovi jako o mimozemšťanovi a pirát Bartoš je prý sluníčkář. Posíláme je do háje, ale pak je volíme. Češi mají totiž rádi ty, kteří se vymykají davu. Kteří jdou hlavou proti zdi a hádají se do krve. Proto zvítězili.

Devět stran a hnutí, to by mohla být skvělá situace, všichni totiž budou kontrolovat všechny. A nikdo nic neukradne. Ale může se stát – a také se to stane, že každý bude remcat proti každému. A pokud nedojde k jasným pravidlům, vyústí to v komedii. Český volič bude každý den jásat i kroutit hlavou při pohledu do novin a na obrazovky. Na to, jak si politici vyčítají  včerejší rohlík, zatímco občané střádají potřebná víčka.

Jiří Macek.

Budeme sledovat půtky poslanců, při kterých se posílají do pekel, se stejně silným nadšením i opovržením. Večer u piva a ráno u snídaně se budeme vztekat tak, že nám naběhne žíla na čele. To jsme my, Češi. Tuhle cestu jsme si totiž zvolili.

Lát davům, které nepřišly volit? Tak tomu ale bylo vždycky, volební účast se dramaticky nemění. O tom to vážně není.

Věřme, že se nakonec budeme smát a radovat, že sliby, kterými nás zásobovali volební lídři, nezůstanou plané. Věřme v lepší svět. V lepší Česko. Ať už to Ano spáchá s kýmkoli. Jen, prosím, pánové a dámy politici. Neblábolit!