Kdykoli se stane tragédie, lidé jsou zasaženi do morku kostí a ptají se: Šlo tomu předejít? Co máme udělat pro to, aby se to neopakovalo?

Někdy takové otázky vyzní do ztracena. Před Vánoci Ostravu zmrazila vražedná střelba v nemocnici. I tehdy se všichni ptali: Dalo se tomu předejít? A dospěli právem k názoru, že nikoli. Není obrany před osamělým bláznem.

Když se před třemi lety zřítila lávka v pražské Troji, vyrojila se otázka, zda se něco podobného nemůže stát jiným mostům. Prověrka ukázala, že stovky mostů a lávek v celé zemi jsou v havarijním stavu. Na rychlé opravy všech nejsou peníze. Ale už to, že o nebezpečí víme, je prakticky zárukou, že nic dalšího bez varování nespadne.

Největší příklad, kdy tragédie pomohla k zásadnímu zvýšení bezpečnosti, máme v paměti. Po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata a další cíle v Americe se dočista změnila letecká doprava. Zatímco předtím byl únos letadla hračkou pro náročnější, dnes je takřka nemožný. Cestující sice zprvu žehrali, ale zvykli si.

Požár ve Vejprtech zcela jistě může vést k větší bezpečnosti, ačkoli lidé tam asi udělali pro záchranu ohrožených všechno možné. Požární hlásiče by se měly stát v podobných budovách zásadní normou. Není pochyb o tom, že zvýšit bezpečnost mohou i moderní technologie. Vláda by ale neměla jen zpřísňovat zákony a normy. Měla by jednat teď a tady.