Pak jsem se probudil. Pohled z okna mě ujistil, že to všechno byl jenom sen. Na ulici vládla klasická středočeská zima. Tedy šedivá silnice, tmavé pahýly větví, pod nimiž vítr čeřil hromádku spadaného listí. Teplota pár stupňů nad nulou ještě nepřiměla řadu lidí vytáhnout zimní kabáty a bundy. Povzdechl jsem si. Na jednu stranu přikyvuju, když kamarádi říkají, že sníh patří na hory. Na druhou stranu ten sen byl tak silný, krásný a magický…
Ale co. Strom na náměstí svítí i tak krásně a andělíčkové z kandelábrů mávají křídly i bez sněhového nánosu. Není ani bláto a uši nemrznou při nárazech mrazivého větru. Stařenky nekloužou po ledových plochách na ulicích a doktoři v nemocnicích nepřikládají dlahy. A klidně zase můžu vyrazit ven v polobotkách, ve kterých mi nebude tát studený sníh a nenastydnu. Kdo nejezdí na hory, pro takového Středočecha jsou zimní boty zbytečným luxusem. Ano, sníh ať si zůstane na horách!
