Mohl to být obyčejný koncert, kterých jsem navštívila už stovky. Jenže nebyl a to nejenom proto, že uprostřed hudební produkce začalo interpretům na pódiu Tylova divadla pršet do aparatury a marně se sháněli po divadelním technikovi.

Koncert Jiřího Pavlici a Hradišťanu spolu se sourozenci Ulrychovými a jejich Javory Beat byl výjimečný i zcela z jiného důvodu. Kutnohoráci zaplnili hlediště i přesto, že se koncert kvůli počasí přesunul ze zahrad bývalé jezuitské koleje právě do divadla.

Jejich hlad po kultuře byl znát. Uvědomila jsem si, jak hlubokou pravdu má Jiří Pavlica, když říkal, že ještě jeden takový rok s pandemií a budou z nás barbaři. Každý národ potřebuje svou kulturu, která zaslouží rozvíjet a opečovávat.

Ulrychovi i Pavlica mě svým strhujícím výkonem znovu utvrdili v tom, že jsou mezi námi tací, kterým Pánbůh do vínku vtiskl talent a nadání. Jejich „prací“ je pak šířit je dál v podobě písní, básní, filmů. Oni nejsou těmi, kteří si zaslouží stát u pokladny v supermarketu nebo jezdit pošťáckým autem, jakkoliv nechci tato povolání znevažovat. Oni mají tvořit, na což se v době pandemie nějak zapomnělo. V době, kdy mnohé z nás nad vodou držela hudba, knížky a filmy.

Podporujme naši kulturu, naše interprety. Málokdo si uvědomuje, jak tvrdý chleba za poslední rok a půl měli. Abychom i za pár let mohli chodit na skvělé koncerty, divadlo a filmy.