Loučíme se s první, chladnější, třetinou roku. Nastupují měsíce, které do nás vlévají naději, že už konečně bude trvale svítit slunce. Další den je navíc státní svátek a to se pro většinu z nás stává příležitostí zavzpomínat na silvestrovské veselí. Popřípadě ho i zopakovat. Sice si o půlnoci nepřipíjíme, ale v porovnání se nakonec vypije přibližně stejně alkoholu, jako na konci roku. Tak vypadají čarodějnice z hlediska dospělých.Co ale děti?

Nedávno jsem byla ve vlaku svědkem rozhovoru, kdy se asi čtyřletý chlapec ptal svého dědečka, co že se to vlastně bude dít. Dědeček mu s nadšením odpověděl, že se venku zapálí veliký oheň a budou se pálit všechny čarodějnice v okolí, aby už na světě bylo jen dobro. Chlapeček, znalý pohádek a evidentně i komerčnějších fantasy příběhů začal vyjmenovávat čarodějnice a dědeček v klidu odpovídal: „Ano, i ta!“

Moment, na který jsem čekal, přišel velice rychle. „Dědo, a co Hermiona?“ Dědeček zřejmě Hermionu, hodnou a chytrou kamarádku Harryho Pottera, neznal, nebo možná už vnoučka nevnímal a řekl osudovou větu: „Ano, i ta!“

Chlapeček začal brečet, že to Hermionu bude pálit a že si to nezaslouží. Když dědečkovi došlo, co se děje, vnoučka pracně uklidnil, že tedy Hermiona nebude upálena. Do konce cesty už byl klid a klouček zářil štěstím, že se aspoň na chvíli octne v pohádce.

Já si ale vzpomněla, jak mě při hodinách pedagogiky učili, že se v dětech musí potlačovat násilí už odmalička. Zamyslela jsem se tedy, zda je správné sdělit takhle malému dítěti, že se nastolí dobro tím, že se několik lidí, byť čarodějných, upálí. Když jsem ale potlačila myšlenky na děsivé Kladivo na čarodějnice, vzpomněla jsem si na Perníkovou chaloupku a radost Jeníčka a Mařenky, když strčili ježibabu do pece. Tomu už jsem se mohla jen smát.

Irena Blahníková