Podle mykologů a houbařů rostou ve velkém hříbky, křemenáče, masáky, ale třeba i bedly. Jednoduše řečeno roste vše, pro co se vydávají davy nadšenců do nejbližších lesů.

Stálí houbaři se jistě těší na svá zapadlá místa, kam zase po dlouhých měsících vyrazí a která je už kolikrát potěšila velikou úrodou.

Ale co ti, kteří vyjdou do lesů jednou za uherský rok? Vždycky mi přišlo veselé, jak se houbaři – nehoubaři plouží po vysokých lesích. V košíku mají sotva po dně a když svůj boj se záhadně schovanými kloboučky prohrají, říkají doma nejčastěji: „Já jsem se stejně šel hlavně projít na čerstvý vzduch.“ To celé se nejčastěji odehrává za úsvitu, neboť většina z nich se řídí starou pověrou, že houby lze najít jen ráno.

Už jako malá jsem přemýšlela, jak je to možné? Kam ty houby odejdou, že jsou k nalezení jen brzo po východu slunce? Dětská mysl si okamžitě představí, jak houbičky s odbytím poledne ožijí. Utečou někam, kde se hromadně naobědvají, popovídají si s rodinou a v noci se vrátí na svá místa.

Později tyto pohádkové fantazie vystřídalo jednoduché vysvětlení: Stoprocentně každý profi-houbař v době svého volna vstane v pět, aby utíkal do lesa s košem v ruce.

Divím se, že se tahle babičkovská pověra v řadách houbařů-amatérů stále drží. Podle mého názoru si jen málokterý Čech nepřispí, když může. Doby, kdy se muselo „za kuropění vstávat a kravám dávat“ jsou pryč a správný český houbař by se měl s klidem řídit spíše pořekadlem: „Houby lze najít i večer, když se ví, kde hledat.“

Ještě často přemýšlím, kolik z úspěšných nálezců své trofeje skutečně s chutí konzumuje. Ale o tom zase někdy jindy.

Irena Blahníková