Jen, co jsem se tuto zprávu dozvěděla, podívala jsem se z okna, a tam se v hlubokých závějích sněhu procházela černobílá kočka. To, že jsem tuhle tulačku neviděla celou zimu a jen se dozvím takovou zprávu, tak se objeví, raději pominu, protože to není zrovna příjemné pomyšlení.

Spíše jsem při pohledu na „malou pumu“ začala přemýšlet, proč takových zázraků nejsme schopni my, lidé. Proč neumíme vycítit třeba příchod radikální změny počasí, jako to dovedou psi nebo ptáci?

Odpověd je jasná! Protože bychom to už psychicky nezvládli. Až příliš dlouho žijeme spolu pohromadě stranou od přírody, abychom vnímali její změny, či barvu aury jejích obyvatel. Proto nám ona sama tyto schopnosti vzala a je to tak dobře. Umět vnímat okolí s takovou intenzitou jako zvířata, děsili bychom sami sebe. Kdo z nás by se chtěl procházet po ulici, omylem do někoho vrazit, podívat se na něj a okamžitě vědět, že brzy zemře?

Nejsmutnější na tom celém je to, že všichni o tom, co naši domácí mazlíčci umí, víme, ale nevšímáme si toho. Klidně by se nás mohli naši psi snažit varovat před útočícími nemocemi nahoru dolů, ale mi to nevíme a myslíme si, že loudí nějaký kousek jídla od stolu.

Až vám zase bude milovaná kočka či pes zabírat značnou část gauče, uvědomte si, že jsou to právě oni, kdo jsou v celém bytě na vrcholu žebříčku s názvem „Nejzázračnější“. Měli bychom si jich proto více vážit.

Irena Blahníková