Jako malé dítě jsem neměl rád polévky. Koneckonců, moc se na tom nezměnilo dodnes, jen jsem povyrostl, ukáznil se, a pokud není zbytí, nějakou tu bramboračku či zelňačku zhltnu. Písmenkovou byste do mě nedostali ovšem ani teď, fakt ne.

Důvod mé nechuti byl poměrně jednoduchý, ty polévky do mě všude cpali. Ve školní jídelně jsem si musel vzít polévku a navíc ji i dojíst, abych vůbec dostal něco dalšího. Jednou nade mnou stála vytrvalá družinářka asi půl hodiny a svoji donucovací misi vzdala až poté, co jsem jí pozvracel bačkory. Písmenkovou.

A když už konečně nastal víkend a já chudák polévkami ujařmené dítě byl transportován k babičce za Prahu, čekalo mě co? Ano, správně. A nádavkem ještě poučení, že polévka je grunt, což mi ovšem na chuti nepřidalo. Donucovací péče pedagogů a příbuzných ve mě na dlouhá léta vybudovala radikální polévkový odpor.

Dneska jsem opět cestou po Kutné Hoře míjel několik volebních veleplakátů a uvědomil si, že na mě působí úplně stejně. Leč ouha, družinářce jsem mohl pozvracet bačkory, babičce utéct od stolu… Jak se mám ale bránit proti všudypřítomnému volebnímu guláši unifikovaných a otravných hesel a přeslazeně se usmívajících obličejů? Nevnímat je nejde, lezou za mnou skoro až domů, jeden takový visí přímo proti vchodu. A na rozdíl od polévek je nebudu baštit ani v případě nouze. Takže mám nejspíš zaděláno na další dlouhodobé nechutenství.

A jen tak mimochodem, babička mi za to polévkové utrpení většinou nabídla dozlatova osmažený řízek nebo voňavou svíčkovou. S brusinkami…
Jsem vážně zvědavý, co mi po volbách nabídnou na usmířenou dámy a pánové z plakátů. Chtěl bych věřit, že to bude alespoň trochu poživatelné.