Důstojné rozloučení s blízkým člověkem ale mění často lidská hloupost v tragikomické divadlo, mnohdy až v parodii.

Většina těch, kteří přijdou dát nebožtíkovi poslední sbohem, má pocit, že je jejich povinností projevit truchlící rodině soustrast nejen svou přítomností, ale i krátkým, tichým proslovem spojeným se stiskem ruky. Právě v tento moment ona černo humorná komedie začne. Kondolující osoba podá pozůstalému ruku a s vážným tónem v hlase „Přeji vám, upřímnou soustrast!“ Naučená soustrastní fráze dostává rázem jiný rozměr a cyničtější jedinci se jistě nedokáží ubránit úsměvu.

Přání upřímné soustrasti se řadí mezi nejrozšířenější chyby. Dokonce obyčejně bývá natištěné i v kondolencích, které se kupují v papírnictvích. Spousta lidí tuto mýlku za chybnou ani nepovažuje, a proto se opakuje stále častěji. Proč tomu tak ale je? Odpověď je jednoduchá. Podání ruky se totiž obecně spojuje se třemi situacemi. Seznámení, přivítání a přání.

Průměrný občan to pak vezme vylučovací metodou. Přichází-li muž k truchlící vdově, určitě to není za účelem představení se. To ani v případě, že se jedná o vdovu půvabnou v nejlepších letech a časem se jistě pokusí o navázání blízkého přátelství s ní. Je jasné, že ji nechce v krematoriu ani uvítat. Věta „Rád vás vidím!“ by se v této chvíli opravdu nehodila. Je tedy nad slunce jasné, že dle obecně rozšířeného mýtu se jedná o podání ruky třetího, přacího druhu. Nad smyslem, nebo spíše nesmyslem, vyslovené věty se pak již nezamýšlí. Přát někomu upřímnou soustrast vyzní při hlubší analýze asi takto „Někdo vám zemřel, přeji vám to!“ Možná je to celé napsané příliš ostře a nejednoho čtenáře to třeba i urazí, ale, když se nad tím zamyslíte, je to bohužel tak. I ve chvílích, kdy nechceme, si vzájemně přejeme to nejhorší.

Irena Blahníková