Tři týdny, které změnily Česko. To byl hokejový šampionát v Praze a Ostravě. Borci na ledě stmelili národ, který byl v neděli večer nejhrdější na světě. Kolegové ze sportovní rubriky detailně popisují, jak se trenérovi Radimu Rulíkovi podařilo naladit tým na jednu notu, vybrat skvělého brankáře a manšaft postavit nikoli na zámořských hvězdách, ale na spolupráci s nimi. Pomohlo báječné publikum a fanoušci u obrazovek po celé zemi.

Během mistrovství světa jsem si často kladla otázku, proč zrovna hokej je v tuzemsku víc než sport. Mnozí si vybavují památné mače se Sovětským svazem, které byly po srpnu 1968 vnímány jako odveta za okupaci. Tým, který na 36. mistrovství světa v roce 1969 vedl Jozef Golonka, porazil sbornou dvakrát. V pražských ulicích to mělo mohutnou dohru, dav na Václavském náměstí provolával protisovětská hesla, byly poničeny kanceláře Aeroflotu. Nezapomenutelné bylo skandování na adresu trenéra sovětských hokejistů: „Tarasove bu bu bu, Brežněv ti dá na hubu“.

Víc než sport

Po listopadové revoluci bylo zajisté největším zážitkem Nagano, olympijské prvenství s famózním manšaftem kolem trenéra Ivana Hlinky, Jaromíra Jágra, Dominika Haška a Jiřího Šlégra. Tenkrát nás zachvátil kolektivní pocit, že jsme dobyli vesmír. A dokonce i rok 2010 byl velmi poučný. Tehdejšímu týmu se věřilo nejméně, i proto, že se omluvilo přes dvacet hráčů z NHL. Jako by reprezentace již tolik netáhla. Byl to Jaromír Jágr, kdo burcoval spoluhráče k co nejlepším výkonům. Ty se dostavily a nakonec borci v čele s Tomášem Rolinkem, Tomášem Vokounem a později tragicky zesnulým Karlem Rachůnkem vybojovali zlato. Ve finále porazili Rusko. Pak přišly hubené roky. Až do neděle, kdy kapitán Roman Červenka dovedl hokejové bohatýry ke zlatu a způsobil celonárodní erupci endorfinu.

Fandění klukům v O2 aréně dokáže sjednotit miliony lidí. Proč se nic podobného neděje v oblasti, kde jde o daleko víc než o zlato? Po revoluci chvíli všichni táhli za jeden provaz a toužili co nejrychleji přejít od socialismu ke kapitalismu. Dnes to neplatí. „Všechny problémy, které teď máme, mají nějaké příčiny, 80 procent z nich vůbec neovlivňujeme a těch zbylých dvacet řešíme špatně. Máme obrovskou energetickou a surovinou náročnost výroby s malou přidanou hodnotou, exportní závislost na Německu, nízké investice do terciárního vzdělávání a chybné do výzkumu. Děláme všechno, abychom zůstali manufakturou Evropy. Nevidím kroky, jež by mohly tuto trajektorii měnit. Pětikoalice žádnou věc, která by jen trochu bolela a připravila by ji o voliče, o něž stejně přichází, ne-udělá. Souvisí to s naprosto nedostatečným vládnutím, přeregulovaným, předotovaným, nárokovým prostředím. Něco je úplně špatně a musí přijít vláda, která řekne, že takhle už to dál nepůjde,“ řekl v nedělní televizní debatě expremiér Mirek Topolánek. Také poctivě dodal, že sám by to dokázal nastartovat jen v případě, že by získal ve volbách 51 procent. Jenže na většinu nikdo sám nedosáhne.

Politiky ovládá strach

Byznysmeni a ekonomové, kteří se angažují v iniciativě Druhá transformace, už několik let upozorňují, že pokud se neudělá nic, stagnace přivede Česko do maléru. Jsme například vedle Rakouska jedinou unijní zemí, kde není gigafactory. A podle toho, jaký odpor vzbudil záměr postavit ji na Karvinsku, ji hned tak ani mít nebudeme. Projekt v Líních, kde se měl angažovat Volkswagen, zkrachoval. Němci budou stavět v Polsku, tedy v zemi, jejíž ekonomika jde raketově dopředu, dálnice se tam stavějí neuvěřitelným tempem, infrastruktura se překotně modernizuje, ekonomiku táhne domácí spotřeba a ještě dokážou budovat největší armádu v Evropě.

close Hokejisté vítězí, Česko tvrdne v základní skupině info Zdroj: Deník zoom_in Hokejisté vítězí, Česko tvrdne v základní skupině

Topolánek v pořadu zmínil typický zahnívající problém. Nizozemsko má dvanáct univerzit, v nichž jde 85 procent prostředků na výzkum, mají zavedené školné a korporátní řízení. V celosvětovém žebříčku je pět z nich v první stovce, šest v druhé a nejhorší je na 243. místě. V Česku je 26 veřejných a státních vysokých škol, desítky soukromých. Školné není zavedené a zhruba jen polovina peněz jde na výzkum. Děkany a rektory volí senáty. Nejlepší Karlova univerzita je na 248. místě QS World University Rankings. Akademie věd ČR má 54 ústavů, v Nizozemsku jich je dvanáct. „Nikdo ale nesáhne do Akademie věd, neboť bude mít strach, a nikdo nesáhne do terciárního vzdělávání, protože se bude bát rektorů,“ uzavřel temnou prognózu Mirek Topolánek.

K tomu, aby se to změnilo, nestačí žvanit o hodnotách, ale umět tnout do živého, postavit tým a udělat potřebné kroky bez ohledu na kritické hlasy a prvotní nedůvěru. Fialova vláda plní programové prohlášení, ale země se nikam dopředu neposouvá. Tvrdneme v základní skupině, občas to vypadá na čtvrtfinále, ale o medaile rozhodně nebojujeme. Premiérova vize, že Česko bude patřit mezi deset nejlepších států na světě, zůstává jen volebním sloganem. Možná by měl jít za Radimem Rulíkem a poptat se: „Trenére, jak to děláte, že jste tak dobrý?“.