Rouška je zákon posledních dní. Respektuji ho. V průběhu týdne se život většiny z nás obrátil jak po dvojité jízdě v centrifuze. Mě jako nevyléčitelného fatalistu přinutil přemýšlet o životě a osudu víc než kdykoliv předtím.

Nedávno jsem si pod vousy posteskla, jak mi ty děti rychle rostou a jak moc bych si na okamžik přála vrátit čas mateřské, čas obědů a her, kdy jsme byli pořád spolu. A mám to. Jsme znovu pořád spolu a mě zejména dopoledne, kdy v jednom sledu přichází konferenční hovor z práce, vysvětlování látky ze třetí třídy a primy, vaření oběda a rychlé venčení toho vystrašeného psa na pokraji počůrání, napadá, že člověk by si měl vždy dobře rozmyslet, co si opravdu přeje. No nic. Vláda nás přece ujistila, že to přežijeme.

Jako fatalistu mě napadla ale ještě jiná věc. Že je to znamení. Že bychom si třeba mohli zkusit pomáhat. Nebo zkusit dělat věci jinak. Nekřičet, nehádat se, neobviňovat druhé z vlastních problémů. Na okamžik mě napadlo, že by tahle pravidla mohla konečně v tomhle nouzovém stavu platit i v Kutné Hoře. Ve městě, které je vyhlášeno letitým spory mezi „koalicí“ a „opozicí“, mezi příznivci Mirka Dušína a zbytkem světa. Jenže to jsem se spletla.

Ani ve válečném stavu nouze to na táhnutí za jeden provaz nevypadá. Ač je oprávněná kritika důležitá, už proto, aby se napravily chyby, je třeba ji odlišit od zbytečného brblání. Ať ti na radnici nyní udělají cokoliv, neodpustí si ti druzí rádoby fundovaný komentář. O mobilním rozhlasu, o špatných krocích, o tom, jak toho město dělá zoufale málo. V těchto chvílích se brblání o tom, jak už všechno mohlo být a jak my bychom to všechno udělali lépe, zkrátka nehodí.

Já budu za tyhle řádky označovaná za soudružku, a to možná jen v tom slušnějším případě. Některé věci se zkrátka neodpouštějí. A některé křivdy ani koronavirus nevyléčí.