To, že vláda v čele s Andrejem Babišem před začátkem nového školního roku plavala v rozbouřených covidových vodách jak Titanic před potopením, je víc než jasné. Opatření se měnila z hodiny na hodinu, učitelé a rodiče si rvali vlasy, protože do poslední chvíle nevěděli, co mohou v úterý 1. září očekávat.

Jen těžko lze věřit tomu, že se opatření měnila v závislosti na aktuální epidemiologickém opatření, slovní mantře posledních měsíců. Jednak v tu dobu byla situace relativně stabilní, jednak bylo zřejmé, že se opatření mění spíše podle toho, jak se hoši dohodnou, respektive nedohodnou.

Stačilo pak 1. září vyrazit s fotoaparátem do škol: nikdo nevěděl, jestli roušku má mít, nebo nemá. A tak ji někdo měl a jiný neměl. Smyčka se ale začala stahovat, testovaných i pozitivních začalo přibývat. Jak moc jsou ale tato čísla relevantní, je to poslední, co někoho zajímá. Důležité je, aby se do hry konečně zapojil i ten strach.

A tak jdete ve čtvrtek 10. září ráno na pracovní snídani a servírka vám místo milého pozdravu a otázky, co si dáte, připraví ledovou sprchu s perfektně připravenou dikcí. Kde máte roušku, křičí, aniž by ji zajímalo, že jste s ní jednak nepásla husy a jednak že stejně za chvilku budete u toho samého stolu jíst a pít, takže je to vlastně jedno.

Ona je součástí stáda, ale těžko říct, jestli je více nebezpečná ona, nebo oni rebelové, kteří už mají vládního chaosu plné zuby a lidově řečeno hází vidle do všeho, s čím vláda přijde. To může být ale také cesta do pekel, protože někde a pro někoho roušky určitě smysl mají. Vzít si ji do obchodu, MHD nebo na úřad nemusí být až zas tak špatný nápad.