KOMENTÁŘ: Nemusíte mi říkat, že jsem stará větev

Cesta do přírody vede obydlenou oblastí. Obydlenou lidmi. Třeba mnou. A připadám snad někomu jako strom, že má pocit, že je uprostřed přírody, a tudíž není nutné mít roušku? Že by ve mně někdo viděl štíhlou, bílou břízku? Starou větev. To budiž. Ale nemusíte mi to, milí spoluobčané, nenošením roušky kolem mě dávat tak netaktně najevo. To se můžu podívat do zrcadla nebo do občanky.

KOMENTÁŘ: Čisté ruce musejí zůstat i po koroně

Ale teď bez parafrází. Nezdá se vám, že se začíná maličko vytrácet základní princip nošení roušek? Rouškou přece nechráním ani tak sebe, jako ostatní. Takže ten, kdo si ji nenasadí, dává najevo, že na mě, na vás, na vaši rodinu prostě kašle. V přeneseném a možná i doslovném slova smyslu. A jak se mají obyvatelé čtvrtí, které sousedí s lokalitami zvanými příroda, bránit proti nájezdům bezrouškových výletníků?

Boj proti koroně za jedna, pomoc hospodářství za pět

Zaznamenala jsem řadu nápadů. Stará vajíčka, rajčata nebo třeba oblak popelu. A jsou i domácnosti, kde se ještě topí uhlím… Ale je skutečně nutné zakládat domobranu? Vážně v sobě nenajdeme základní slušnost, abychom si roušku sundali až ve chvíli, kdy jsme opravdu v přírodě?