Za prvé se hluboce skláním před těmi, kteří zde neúnavně pečují o lidi s demencí a pro něž období pandemie je ve všech směrech náročnější než pro mnohé jiné. Vysvětlovat člověku s diagnózou demence, proč musí nosit roušku nebo být v izolaci na pokoji, je podle mě často nad lidské síly. Tady to zvládají s grácií a noblesou.

Druhý zásah jsem ale nečekala a přišel hned, jakmile jsem otevřela dveře společenské místnosti. Za ty roky se vůbec nezměnila, přibylo jen pár šedin. Učitelka fyziky, která sdílela dlouhé roky kabinet s mojí mamkou a kterou jsem tam jako malá holka pravidelně vídala. Vždy usměvavá, příjemná, milá dáma.

Naše pohledy se setkaly, když právě končila snídani. Oči měla stále jiskrné a plné života, až mě napadlo, proč je právě „tady“. Odvahu oslovit ji jsem ale nenašla. Ten pohled mě provázel ještě v autě po cestě domů, co chvíli jsme měla chuť strhnout volant a vrátit se zpět, obejmout ji a potěšit. Vypadala tak křehce a zranitelně u toho stolu v „alzheimerovské“ jídelně.

Než jsem ale dojela domů, došlo mi, že to možná není ona, za kým se chci rozběhnout, ale chvíle mého dětství, okamžiky bezstarostných časů. Stroj času ale nevlastním. Než jsem pak auto zaparkovala a vystoupila z něj, došla mi ještě další věc.

Cestovat v čase se mi zřejmě nepovede, ale jsem to já, kdo teď dostal jakýsi čas navíc, jedinečnou šanci na jeho využití. Už zřejmě nikdy v životě nedostanu možnost trávit tak intenzivní čas se svými dětmi, dokud jsou ještě relativně malé. A tak přes všechen ten chaos a vypětí, zavřené kavárny, cukrárny a pivnice, křik v momentě, kdy máte na drátě šéfa, děkuji.

Řečeno slovy Haliny Pawlovské, jedna rada na závěr: Chceš-li ženo šťastná býti, nezapomeň vděčná býti.