Při úklidu kamrlíku v podkroví mě zaujala přelepená kartonová bedna. Knihy, které v ní byly, se se mnou dvakrát stěhovaly. Teď jsem byl na sebe pyšný, že některé z nich jsem už před třiceti lety považoval za cenné a zachránil je před zkázou, abych je dnes mohl považovat za ještě cennější.
Začetl jsem se do Pozůstalosti za života od Roberta Musila. Vzrušení z toho, jak mě ovanula má někdejší rozvaha o budoucnosti, však vystupňovala jiná věc. Pod knihami totiž ležely také dvě neslepené stíhačky, Spitfire a Messerschmitt. A několik malých plechovek s barvami Humbrol.
Vzpomněl jsem si, že některé jsem kupoval ještě v Domě techniky mládeže na Národní, když mi nebylo víc než patnáct.
Knížku jsem odložila znovu se prohraboval plastikovými dílky, prohlížel si zažloutlé obtisky RAF a Luftwaffe a otáčel v prstech plechovky, ve kterých i po bezmála čtyřiceti letech pořád klokotá barva. Jako by promlouvala hlasem, který mě vábil. Ach, jaké spojení vysokého a nízkého je v té bedně! Připadalo mi, že čelím nějaké hermetické zkoušce, kterou jsem si na sebe kdysi dávno a nevědomě sám nastražil, aby uzrála a počkala do mých dnešních dní.
A sám Hermes Trismegistos se mi teď směje!
Ale nedá se nic dělat, mé dávné já je z bedny venku, osvobodilo se jako lahvový džin. Snad se dostanu i k Modré a Hnědé knize od Wittgensteina, ovšem teď si musím nezbytně koupit modrou a hnědou kamuflážní barvu královského letectva a lepidlo.
Pouštím se znovu do malého dobrodružství, v němž člověk zažívá malá vítězství, stejně jako malé tragédie. Nemohou mě odradit ani palčivá slova ze seriálu Červený trpaslík: „Nejvyšší formou života je člověk a nejnižší formou života je člověk, který si hraje s vláčky.“
Já si přece hraju s letadýlky!
