V dráze číslo čtyři plave mladý muž se zakrnělými pažemi. Prakticky bez rukou. Dynamika, s jakou jeho tělo proráží vodní hladinu, je přesná jako matematický vzorec. Pohyb na základě jednoho dokonalého výpočtu. „Ten plave rychleji než já," ozve se za mými zády. Ohlédnu se. Dvě ruce, dvě nohy. On i já s údivem civíme na mladého paralympionika Arnošta Petráčka, který zrovna překonával druhou polovinu z padesátimetrové trati. Rychleji než my.
Vrcholový sportovní výkon mě vždy fascinoval jako časový úsek. Ta chvíle, pár vteřin, minut, hodin, do kterých se zkoncentrují měsíce a léta dřiny, tréninků, fyzické námahy. Pro ten krátký moment, kdy musí nahromaděná energie explodovat. Olympijské finále ve sprintu trvá zhruba deset vteřin. Sen o medaili čtyři roky. Čtyři roky v deseti vteřinách. Arnošt dohmátl.
Dívám se do očí mladých handicapovaných plavců a plavkyň. Barevné brýle skrývají nervózní, trochu udivené pohledy. Minuta do dalšího startu. Asistenti a rozhodčí přivádí borce k jejich plaveckým dráhám. Na okrajích bazénu vládne vřava, asi jako na každém sportovním podniku. Hvizd. Nádech. První, druhé, třetí tempo…
A opět hluk a potlesk. Jeden chlapec moc lásky k vodě neprojevuje, ale nakonec tu příšerně dlouhou trať zdolává. Šampión. Co na tom, že poslední. Dohmátl. Jako Arnošt. Ruce mu podala jeho rozesmátá babička.
Teprve teď mi to začíná docházet. Tady, na těch pětadvaceti metrech s maximální hloubkou metr šedesát, nejde o to čas zkoncentrovat. Soustředit léta do minut. Naopak.
Babička si chlapce odvedla do malého bazénku, tam ho to prý baví víc. Ale jak si zazávodil…
Tady a teď jsou totiž vteřiny a minuty radostí pro příštích několik let. Nádechy a výdechy na cestě k překonání sebe sama. Tady a teď se totiž život rozpíná.