S prázdnýma rukama se mi pod vánoční stromeček jít nechce, a proto se snažím nějak situaci vymyslet. Mám ještě nějaké malé zásoby, ale ty jsou jen „pro strýčka Příhodu". Tedy jak dál? Koutkem oka jsem zahlédl logo mé banky a vzpomněl si, jak mi před časem nabízeli „moji" poradci kreditní kartu. Žárovička se rozsvítila a ukázala cestu. Nepotřebuji příliš, vlastně jen pár stovek, maximálně nějakou tu tisícovku mamce na něco hezkého.

Mé kroky tak zamířily k pobočce a já se těšil, že ty Vánoce budou přeci jenom štědré. Pak jsem se ale zastavil a zamyslel. V tom všem shonu jsem si dopřál pár vteřin na uvažování. Když si půjčím letos na svátky, čím zaplatím ty příští? To si půjčím zase? To se mi nechtělo. Vzpomněl jsem si i na další věci, které je třeba v lednu zaplatit, a uvědomil si, jak by bylo lehké podlehnout volání tohoto „finančního satanáše", který našeptává nejenom mně, ale tisícům dalších lidí.

Dojel jsem domů a vzal peníze schované pro případ krize, protože na co lepšího ty peníze využít než na to, udělat někomu radost. Nebude toho moc, ale na úsměv ve tváři to stačit bude.