Vražedkyně nebyla psychicky stabilní, a přesto byla propuštěna do ambulantní péče. Kdo udělal chybu? Třeba nikdo. Člověk není stroj a nechová se vždy tak, jak bychom předpokládali. Ano, můžeme zpřísnit kontroly a pravidla pro ambulantní péči, abychom „tyto zrůdy" dostali z ulic. Jenže kolik lidí pak budeme držet za mřížemi psychiatrických léčeb zbytečně? Tedy pouze kvůli tomu, že existuje určitá možnost, že by mohli někomu ublížit?

Upřímně, mám mnohem větší strach z těch stovek osmnáctiletých, kteří si každá týden vyzvedávají řidičský průkaz a pak opilí vyrážejí na oslavu života. Přitom ti často skončí mrtví a k tomu i zabijí jiné. Dovolím si říct, že tito řidiči způsobí ročně více smrti a utrpení, než labilní jedinci se svými „psychózami".

A co školy? Jak zabránit, aby další vyšinutý jedinec vtrhl do třídy a začal tam vraždit? Nijak. Tedy pokud z nich nechceme udělat pevnosti obehnané ostnatým drátem, kontrolovaných systémem kamer a pány v neprůstřelných vestách s velkými psy. A ani tento orwellovský scénář nic nezaručí. Protože, co když přeskočí jednomu z členů ochranky a nebo nedejbože nějakému psovi? Co když se už konečně vzbouří počítače? Možností je bezpočet.

Život je nebezpečný a na jeho následky se umírá. Tak to je. Vždy je tu pravděpodobnost, že člověk nepřežije den. Prostě se nám na to nechce myslet a to i v případě, že je mnohem pravděpodobnější, že v České republice člověk spíš zemře během autonehody při cestě do práce, kvůli banální chřipce nebo napadení domácího mazlíčka, než kvůli teroristickému útoku či napadení šílence. Nehody se stávají, stejně jako zkraty v mysli lidí. Pokud tedy nechceme žít ve sterilním světě, kde je vše kontrolováno a přesně nařízeno, měli bychom se vyvarovat hysterických reakcí, volajících po dalších omezení a raději si v klidu vše promyslet.