V rychlobruslení dokázala Brichová v konkurenci všech dětí z republiky získat čtyři zlaté medaile! Neskutečné. Vyhrála všechny individuální závody i jeden týmový.

Natálie, jak ses dostala na olympiádu mládeže? Musela ses nějak kvalifikovat?
Na olympiádu mě přihlásil klub SK Sršni Kutná Hora. Pan trenér Michal Procházka řekl: „Naty docela dobře bruslíš, nechceš zkusit závodit v rychlobruslení?“ Pak už jsem začala od září dojíždět trénovat na Kladno, kde nás trénovaly paní Věra Janečková a Jitka Švecová ze Středočeského kraje. Ty mě pak nominovaly podle dosažených časů na olympiádu.

Zkoušela jsi i jiné sporty než rychlobruslení?
Odmalička jsem zkoušela plavání, gymnastiku a taky atletiku, tam mě trénovala zkušená atletka Lída Formanová, kde jsem před nějakým časem dočasně skončila kvůli nedostatku času, ale na jaře bych chtěla znovu začít trénovat běh, docela mi to chybí. Spíš se soustředím na vytrvalostní běh.

Čekala jsi, že bys mohla vybojovat čtyři zlaté medaile?
Celkem jsem si věřila na 500 metrů. Když jsem pak viděla ostatní holky trénovat už na olympiádě, předtím jsem neměla možnost vidět jiné holky, jak trénují, tak jsem ani nevěřila, že bych nějakou medaili mohla vyhrát. Holky bruslily fakt dobře. Ale že přivezu čtyři zlaté, to mě nenapadlo.

Na jakých tratích jsi zlaté medaile vyhrála?
Celkem jsem soutěžila ve čtyřech závodech na 111 metrů (1 kolo), 333 metrů (3 kola), 500 metrů (4,5 kola) a spolu s holkami jsme jely štafetu. První den jsem byla strašně nervózní, na startu se mi klepaly nohy a ruce, pak zazněl výstřel a už jsem myslela jenom na závod, ale před každým startem to bylo stejné. Nakonec se my zadařilo ve všech závodech. Je to taky o štěstí, protože kdybych upadla, bylo by po všem.

Která zlatá byla podle tebe nejtěžší a proč?
Asi na sto metrů a štafeta. Sto metrů je strašně krátká trať a rozhoduje start, hlavně nezaspat. To jsem měla natrénované od Lídy Formanové z atletiky, tam se starty hodně trénují. Štafeta byla náročná, do poslední chvíle jsme nevěděli, jak jsme na tom z časem, tak jsem do toho museli z holkami dát úplně všechno a povedlo se.
Vím, že hraješ hokej, ale nelákalo by tě i rychlobruslení jako v podání Martiny Sáblíkové?
Rychlobruslení byla úžasná zkušenost, ale mám ráda hokej a partů kluků, je s nimi sranda.

Co je tvým sportovním snem?
Těch snů je několik, ale asi nebližší je dostat se do české reprezentace, a pak se uvidí.

Kdo je tvým hokejovým vzorem a jakému klubu fandíš?
V hokeji je spousta kvalitních hráčů, takže nemám žádného vyhraněného a fandím samozřejmě domácímu klubu Sršňům a taky Spartě.

Od kolika let hraješ hokej a kdo tě naučil tak dobře bruslit?
Poprvé jsem stála na bruslích ve třech letech, brácha Tomáš v té době hrál hokej a mně se to moc líbilo. Samozřejmě první bruslařské krůčky jsem začala s taťkou a pak už vše dopiloval můj trenér Michal Procházka. Až na dva roky, kdy mě trénovali Josef Macháček a Pavel Andrle, a nesmím také zapomenout na Jaroslava Eisenhamera a pana Kopeckého, u kterých jsem začínala. Všichni to jsou vynikající trenéři.

Jsi spíše střelkyně branek, nebo hraješ hokej v obraně?
Hraji převážně centra, tam se cítím nejlépe, ale vypomůžu, kde je třeba. Jsem spíše hráč, který puk vybojuje a pak nahraje zkušenějším střelcům. Střely musím ještě vypilovat, ale nějaké góly jsem samozřejmě taky dala.

Jsi v bruslení lepší i než někteří kluci v týmu?
K tomu se nebudu vyjadřovat, to není otázka pro mě.

Jaké to je být v kabině plné kluků?
My jsme v kabině dobrá parta. Myslím, že mě kluci berou. Na kluky jsem zvyklá odmala, takže mi nepřijde divné spolu sedět v kabině. Je s nimi sranda.

Zpět ke hrám. Sleduješ olympiádu v Jižní Koreji? Komu nejvíce fandíš?
Jasně, sledujeme celá rodina, když je na to čas. Mám ráda jakýkoliv sport, baví mě se na ně koukat a fandit Čechům.

Byla olympiáda mládeže srovnatelná s tou v Koreji? Mám na mysli atmosféru či medailové ceremoniály.
Já nevím, jak to probíhá na jiných olympiádách, ale atmosféru a vše co k olympiádě patří, i ty nervy jsem si nesmírně užila.

Jak zvládáš skloubit sport se školou? Jsi jedničkářka?
Ve sportu a ve škole mě hodně podporují moji rodiče, je to vše hodně náročné na čas, takže kdyby si mamka s taťkou ten čas neudělaly, tak to samozřejmě nebudu stíhat, protože brácha hraje taky hokej. A škola ta je náročná, takže tomu musím věnovat trochu více času, ale na vysvědčení mám jedničky a dvojky.