Filipe, u vás mě vždy fascinovalo skloubení profese chirurga a sportovce házenkáře. Jak jdou tyhle dvě věci dohromady?

Když jsem začal hrát házenou v kategorii starších žáků, ani ve snu by mne nenapadlo, že budu pracovat jako chirurg. Vystudoval jsem medicínu a chtěl odjet do Německa na zkušenou. Vzhledem k závažným rodinným problémům a náhlé zamilovanosti jsem toto rozhodnutí změnil a zůstal v ČR. Výběrové řízení na Kliniku transplantační chirurgie v pražském IKEMu probíhalo za přítomnosti dalších jedenácti uchazečů a vyšel jsem jako vítěz. Nyní jsou to tři roky, co zde pracuji. Po celou dobu studia i práce se snažím stíhat tréninky, jak to jde. Samozřejmě, „starého" psa novým kouskům nenaučíš, takže mé zlepšení v herních činnostech v tuto chvíli není reálně možné. Není dostatek času na trénink. Čerpám proto z dob, kdy mládež vedl trenér Hasala starší a Jiří Hájek. Spíše se sám snažím udržovat v dobré fyzické kondici, což se plus minus daří.
Dohromady to jde. Sice neznám házenkáře chirurga, ale to neznamená, že nejsou. Upřímně musím říci, že vzhledem k náplni mé pracovní činnosti, jsou pro mne ruce důležité. Nastavil jsem si v hlavě nechodit do ničeho naplno. Řekněme osmdesát procent. Zní to asi hloupě, že do toho člověk nedává maximum. Házená mě baví, dělám ji pro radost z komplexního pohybu, pocitu propoceného trička a hlavně máme výbornou partu. Jelikož mě to neživí a živit nebude, zdraví pro mě je přednější. Všichni víme, že házená není plavání nebo šachy, kontakt je zde enormní a není nouze o zranění.

Pojďme k podzimu. Jak hodnotíte celkově vystoupení Sparty v podzimní části soutěže a jak hodnotíte své vlastní působení na podzim?

Třetí místo v současné regionální společné lize je pro mě zklamáním. Mužstva, která zde tuto sezonu působí, ani zdaleka nedosahují našich kvalit. Bohužel jsme v některých zápasech udělali řadu chyb a přišli o důležité body. V kompletním složení na trénincích a poté i na zápase bychom neměli konkurenci. Jenže na „kdyby" se nehraje. Náplň tréninků pod vedením nového trenéra Vítka Šnajdra má náboj, dynamiku a vštípil nám nové základy herních variant. Hlavně pilování rychlého přechodu do útoku dostalo za podzim úplně jiný nádech a některé herní varianty v zápasech opravdu stály za to. Tristní je bohužel tréninková morálka. Je to prostě dlouhodobý problém založený na pracovní vytíženosti, dojíždění a někdy i na zbytečných výmluvách, proč na trénink nejít. Zlepšit tento nešvar by pomohlo celému týmu, ale je to složité.
Podzim mi celkově sednul, cítil jsem se zdravě, hlavně bez zranění a bolístek. Sice nemůžu být kvůli práci na všech zápasech, ale snažím se, jak jen to jde. Někdy i bez tréninku, a poté je to dost znát, člověk teprve ve středu začne svému tělu zase rozumět. (smích)

Máte za sebou dlouhou pauzu. Jaká byla zimní příprava a jaké má váš celek ambice?

Vzhledem k malému počtu účastníků v lize je zápasů relativně málo, a proto je pauza velmi dlouhá. Klasickou zimní přípravu ve stylu hokeje či fotbalu nemáme. Líbilo by se mi jet v zimě na soustředění. Jenže, jak říkám, práce, rodina, málo dovolené, člověk musí vážit pro a proti. Takže probíhaly tréninky dvakrát týdně se cvičením nových signálů, obranných činností a občas i fotbálek byl. (smích) Ambice jako celek „doufám" máme nejvyšší. Já osobně bych si přál neztratit ani bod ve zbývajících zápasech a pokusit se vylepšit postavení v tabulce.

Co vy sám? Máte pro jarní část soutěže nějaké osobní cíle?

Osobní cíle? Nezranit se, užívat si hry, být plnohodnotným členem mužstva, a když to půjde, něco do té branky naházet a pobavit fanoušky. Občas navodit trenérovi hypertenzní špičku, aby se probral. (smích)

Jak jste se vlastně dostal k házené, a co pro vás házená a zejména ta kutnohorská znamená?

K házené mě dovedl Ondra Hasala. Pamatuji si na svůj první trénink, když jeho otec po mé první střele na branku říká: „To nějak půjde.". Záhy první zápas, první sedmička doprostřed brány a hned gól. (smích) Sport obecně mě baví, házená mi ovšem přirostla k srdci. Postupně jsem zjistil, že ta dynamika, fyzický kontakt a výbušnost jsou přesně mé očekávané atributy. Je to pro mne několikahodinový relax. Předzápasová seance, průpovídky hráčů, samotný zápas, kontrola modřin, bolístek a odřenin, a když je hezky, pokoukání na mládežnický zápas s pivkem v ruce. (smích)

A jak vidíte budoucnost kutnohorské házené?

Kutnohorská házená za tu dobu, co hraji, prošla neuvěřitelnou progresí. Hlavní zásluhu na tom mají mladí trenéři z našich řad, kteří se věnují té nejmenší mládeži, jezdí s nimi víkend co víkend na turnaje a věnují tomu spoustu svého osobního času. Základnu máme opravdu velkou, takže do budoucna bych se nebál o kvalitní hráče. Hala je alfou a omegou všeho pro vícero kutnohorských sportů. Tak to cítím. Už několik let se těším, až budu o zápase driblovat v rychlém protiútoku v nové hale před fanoušky. Atmosféra v domácím uzavřeném prostoru s fanoušky v zádech nabudí hráče úplně do jiné herní dimenze. Vzpomeňte na zápasy na ledním stadionu, kde jsme minulý rok odehráli tři zápasy se silnými mužstvy II. ligy, a vyhráli. Doufám, že se dožiji toho okamžiku a proběhnu se ještě bez endoprotéz po palubovce haly.
Perspektivu mužů bych určitě v dohledné budoucnosti ohodnotil v pozitivním slova smyslu. Z řad bývalých dorostenců vykvetlo dost kvalitních hráčů, kteří některé postarší kolegy spolehlivě nahradili. Neřku-li, někdy je na nich postaven celý osud zápasu. V mladších oddílech již teď vidíme vycházet hvězdy a hvězdičky, takže se o osud nebojím. Velkou výhodou je, že máme členy oddílu, kteří se rádi starají o plynulý chod a organizaci všech druhů činností. Bez nich by to nešlo. Rád bych někdy pomohl, ale opravdu není čas. Takže se musíme vždy spolehnout na ně. Jim ale patří velký dík za tu „černou práci", která není moc vidět.

Jak to vypadá letos s házenkářskými akcemi?

Již čtvrtým rokem pořádáme vodu. Jedná se o obnovenou tradici našeho celého kolektivu. Starší „pardálové" dříve sjeli vše, co šlo. My se teď k tomu vracíme a každý třetí týden v červnu se vydáváme vstříc dobrodružství. Nejenom, že si člověk odpočine od všeho, co na něj dnešní svět klade, ale zároveň utuží kolektiv. Po trenérovi Vítku Šnajdrovi jsem převzal pozici pokladníka mužstva. Ne, že by ji vykonával špatně, ale nebyl tolik důrazný a leccos procházelo. Nastavil jsem přísnější metr a z vybraných peněz pořádáme rozlučky, přispíváme na míče a další vybavení, podle toho, co je zrovna třeba. V srpnu letošního roku odjíždíme do Maďarska na mezinárodní turnaj házené. Jede několik kategorií, od žáků až po muže. Doufám, že Kutná Hora udělá dobré výsledky, nic se nikomu nestane a všichni si dovezeme spoustu společných zážitků.

Ještě se vrátím k vaší profesi. Pracujete na prestižní české klinice, co je náplní vaší práce?

Jak už z názvu vyplývá, zaměřujeme se na transplantace orgánů. Přesněji - transplantujeme ledviny, játra, slinivku břišní a teď plánujeme transplantaci tenkého střeva a s tím spojené multiviscerální transplantace, tzn. „v jednom kuse" žaludek, játra, slinivka, tenké střevo atd. Pro orgány si jezdíme nebo létáme v ČR či na Slovensko, nebo nám přímo dárce orgánů vozí do IKEM. Mimo to provádíme veškeré břišní a cévní operace. Dále pracuji na svém postgraduálním studiu a operuji laboratorní potkany v rámci experimentální chirurgie. Kongresová a přednášková činnost v našich podmínkách je automatická. Takže práce je to rozmanitá, baví mě, ale je samozřejmě velmi časové náročná. Nerozlišuje se moc denní rytmus, takže, když je potřeba, operuje se nepřetržitě.

A to všechno zvládnete? Máte čas i na soukromý život?

Myslím, že to zvládám dobře. Někdy je člověk unavený více, někdy méně. To je úděl chirurga, buď jste unavení, nebo máte hlad. (smích) Na všechno se dá ale časem zvyknout. Kompenzuji si to sportovní aktivitou, která vás ze spánku vysvobodí. Je ale pravda, že někdy není nálada na nic, maximálně tak na postel. V celém tomto kolotoči potřebujete ale velkou podporu ze stran Vašeho protějšku, rodiny i známých. Takže bych tímto všem chtěl poděkovat. Hlavně Barunce, která o mě tři roky pečovala, jak nejlépe uměla.

Máte nějaké plány do budoucna?

Dokončit ve zdraví letošní sezonu, zúčastnit se a podpořit několik kutnohorských sportovně-kulturních akcí – dogtrekking, Žižkovský pohár, Dačického 12 atd. Dále bych chtěl zvládnout náročnou stáž v USA. Vše je ve hvězdách, v tuto chvíli tak daleko nevidím.

Michal Pavlík, Vít Šnajdr