Daniel „Bruno“ Brunclík porazil favorita a stal se českou jedničkou!

Brunclík nastoupil v prostřední kategorii do 80 kil jako černý kůň celé pyramidy. Na jeho celkové vítězství byl vypsán nejvyšší kurz 15. A hned v prvním semifinále se postavil proti české jedničce Danielu Vítovcovi (svěřenec známého trenéra Petra Macháčka), kterého po perfektním výkonu porazil a postoupil do finále. V něm se utkal s českou dvojkou Matoušem Kohoutem. Porážka na body mrzela, ale jak sám Dan Brunclík po bitvě řekl: „Finále jsem si šel zkrátka užít!"

Dane, jak se cítíte pár dní po tak náročné pyramidě? Co všechno vás bolí?

Bolí toho hodně. (smích) Rozkopané nohy, omlácený obličej, namožené svaly. Bolest je za pár dní pryč, ale výhru už vám nikdo nevezme.

Většinou bojujete v jednom zápase, jak jste regeneroval mezi zápasy a jak moc to bylo obtížné?

Při pyramidových turnajích není mezi zápasy čas na regeneraci. Rychle se leduji, nejvíc postižená místa, a při tom probíhá koncentrace na další zápas.

Přiznejte, jak moc jste si věřil, že postoupíte do finále. Přeci jen jste stál proti české jedničce Danielu Vítovcovi a celkově byl na vás nejnižší kurz?

Bylo jasný, že to nebude lehké. Je to soupeř, který má zkušenosti, má sílu v úderech a má fyzičku. Takže jsem věděl, že pokud chci vyhrát, tak tam musím nechat úplně vše, jako nikdy.

Co podle vás rozhodlo o výhře v prvním souboji?

Asi celkově můj předvedený výkon, který nikdo nečekal a asi hlavně to, že jsem byl o krůček lepší. Tvrdost a přesnost.

Loni jste s Vítovcem prohrál, co se od té doby změnilo?

Změnilo se to, že jsem o rok dál, o pár zápasů a tím i zkušeností víc. Taky určitě motivace, chuť vyhrát.

Ve finálovém klání s Matoušem Kohoutem jste měl výborná první dvě kola, ale pak jako by vám docházely síly, je to pravda? Proč jste podle vás prohrál?

Určitě už bylo na fyzičce znát, že je to druhý zápas, ale největší problém byl ve zranění z prvního zápasu, které mi neumožňovalo používat techniku, ve které vynikám.

Vzhledem k tomu, že šlo o pyramidu ruského turnaje, pozměnili pořadatelé i pravidla K-1. Jak jste se popasoval s tím, že jste musel dvakrát do extra round, nebo že jste si soupeře nemohl přidržet?

Tak každá organizace si poupraví pravidla, tím se stane odlišnou. A Tatneft je tímhle i celkem pro diváka zajímavá. Ve zkratce. První tři kola po třech minutách nejsou bodovaná, ale dá se vyhrát pouze na KO, vzdáním soupeře nebo knockdownem (počítáním). Když k ničemu z těchto možností nedojde, nastavuje se čtvrté tříminutové kolo, které se již boduje. Celkem se mi to líbilo. (smích) A to, že jsem do něj šel dvakrát? Aspoň jsem otestoval, jestli jsem nepodcenil přípravu fyzičky, s kterou mi pomáhá Veronika Muchová na kruhových trénincích. Myslím si, že jsme přípravě dali vše. A to, že jsem nemohl soupeře přidržet, neboli chytit do klinče, je nezvyk, ale dá se to. (smích)

V hledišti jste měl obrovskou podporu fanoušků. Máte představu, kolik jich mohlo být?

Okolo sedmdesáti lidí, o kterých alespoň vím. Jak kamarádi z Kutné Hory, z Prahy, z X gymu nebo od sesterského gymu Aplik muay thai.

Jak moc vás nakoplo skandování „Bruno, Bruno"? Pomůže to i ve chvílích, kdy nemůžete?

Určitě jsem to vnímal a pomůže. Je to strašný nakopávač!

Také vás fanoušci pobízeli k aktivitě, abyste útočil, mlátil, kopal. Co se vám v tu chvíli honí v hlavě, když zrovna potřebujete pár vteřin vydechnout?

Tohle moc v ringu nevnímám, na tohle mám v rohu trenéra Lukáše „Mastu" Jirkovského a Míru „Mimina" Peka, kteří mě dirigují, od nich to vnímám, protože to je důležité. Z publika vnímám to skandování, na víc není v hlavě prostor.

Vaše přítelkyně při zápasech skoro ani nedýchala. Jak je to pro ni náročné, podporovat vás přímo v hledišti?

Je. (smích) Ale baví jí to. Je super.

Závěr loňského roku a začátek nového vás zastihl ve formě. Vyhrál jste zápas v Lucerně, nyní finále. Co je dalším cílem a kam až to chcete v bojových sportech dotáhnout?

Určitě jsem rád, že se poslední zápasy vyvedly, každopádně nesmím usnout na vavřínech a musí se makat dál. Dotáhnout to chci, co nejdál to půjde. Díky tomu, že jsem nyní porazil českou jedničku v žebříčku profesionálních zápasníků, jsem se posunul ze čtvrtého na první místo, což mě těší a naopak mi to dává obrovskou zodpovědnost a motivaci. Kam až dál se ještě dostanu, je ale závislé na přípravě a ta je pro mě finančně náročná, protože mám klub v Praze, kam musím dojíždět tak třikrát až čtyřikrát týdně. A to nepočítám aktivity mimo boxování, které jsou doplňujícími sporty, které v přípravě hrají neméně důležitou roli. Bohužel sponzoři se shánějí špatně v každém sportu, takže spíš než „kam to chci to dotáhnout" to bude „kam mi to okolnosti dovolí dotáhnout". Samozřejmě chci co nejvýš.

Věnujete se i jiným bojovým sportům?

Zápasím ve stylech Muay thai a K-1. Loni jsem měl v Srbsku dokonce i zápas v Kickbox-lowkick. Nebráním se ničemu. (smích)

Co byste řekl, že je v těchto sportech vaší předností? Já bych soudil, že kopy.

Je to tak. Samozřejmě, baví mě více technik jako lokty, kolena, ale moje přednost jsou kopy.

Před zápasem jste se musel s váhou dostat pod osmdesát kilo. Kolik jste musel shodit a jak to bylo náročné?

Shazování je vždycky náročné. Je to kapitola sama o sobě a na delší vysvětlování. Každý má svoje metody. Já shazuji cca sedm až osm kilo.

Jak často a kde vůbec trénujete?

Trénuju každý den, jednou nebo dvakrát denně. Kombinuju více aktivit kvůli komplexnosti. V Kutné Hoře trénuji u Veroniky Muchové na funkčních trénincích jak skupinově, tak individuálně nebo chodím do fitness Golem´s gym. Thajský box a K-1 hlavně v Praze v X gym Praha, za který i boxuji. Dál v Kutné Hoře trénuji s kickboxery v SK Valdman´s gym. Také nesmí chybět běh, jezdím na kole, hraji hokej i futsal. Na regeneraci je dobrá sauna a masáž.