Zápas s českou tenisovou hvězdou a vítězem Davis Cupu prohrál sedmý nasazený Brtnický ve dvou setech 1:6 a 6:7. S nikým jiným se Lukáš Rosol nedostal na turnaji do tiebreaku.

Filipe, jaké jste měl ambice na halovém Mistrovství České republiky před samotným turnajem?

Když jsem viděl los, tak mým cílem bylo zahrát si ve čtvrtfinále s Lukášem Rosolem. Byl jsem hlavně rád, že hraji. Šlo o zkoušku, zda vydržím celý turnaj s poraněným ramenem, které mě trápilo v podstatě celý rok 2016. Nevěděl, zda vydržím bez bolesti dohrát zápas.

Vrátilo se vám zranění ramene, které jste měl v juniorském věku?

To ne. Jednalo se o stejné rameno, ale šlo o komplexní problém. Bolel mě i krk a vše šlo až od krční páteře po celé pravé straně těla.

Tohle zranění se s vámi vleklo celý rok?

Ano, skoro celý. Byl jsem v březnu na turnajích v Tunisu a po návratu už mě rameno začalo bolet. Jenže jsem potřeboval odehrát ligové soutěže, které jsem měl domluvené v Německu a Rakousku. Tam už jsem hrál s bolestí. Celé jsem to namáhal, používal prášky na bolest a vše se táhlo. Místo toho, abych si dal tři týdny klid, tak jsem hrál dál. Možná by to odeznělo. Třítýdenní zranění jsem natáhl na celý rok.

Ve druhé půlce roku jste vůbec nehrál?

Ve druhé polovině jsem jel na nějaké turnaje, ale nešlo to. Tři týdny jsem rehabilitoval, pak jsem trénoval a jel jsem zkusit turnaj, kde jsem po setu zjistil, že mě rameno zase bolí. Nešlo o to, že bych v kuse nehrál, ale byly tam velké pauzy mezi zápasy. Na konci roku jsem asi dva měsíce nehrál vůbec. Mistrovství republiky bylo začátkem nového roku a testem, zda rameno vydrží.

A vydrželo?

Zatím vydrželo. Nyní se chystám asi na tři turnaje do Turecka. To bude další meta a test pro mé rameno.

Opět budete hrát turnaje ITF?

Ano, opět turnaje ITF. Vždy to byly turnaje s dotací deset tisíc dolarů, ale nyní částku zvedli na patnáct tisíc dolarů.

Vrátím se k turnaji v Plzni. Lukáš Rosol vás v médiích chválil, že jste byl dobrým soupeřem a musel svůj tenis zvednout o vyšší level. Jak samotný zápas hodnotíte?

Začátek byl ode mě nervózní. Vůbec jsem nevěděl, co od Lukáše čekat. Věděl jsem, že je jeden z hráčů, kteří hrají velmi rychle a snaží se výměnu hned ukončit. I když byl první set jedna-šest, tak jsme se o všechny gemy tahali přes shody a výhody. Ve druhém setu jsem se uvolnil a zvykl si na rychlost tenisu. Tam už to bylo lepší. Rosol vedl pět-čtyři a podával. Klíčové bylo, že jsem mu tento servis vzal a bylo na něm vidět, že může set prohrát. Trochu zpomalil výměny a konec setu byl hodně vyrovnaný. V tiebreaku jsem vedl pět-tři, servíroval jsem, ale přišlo hodně výměn. Následně si Lukáš zápas sám dopodával.

Tak to bylo velká škoda.

Přesně, velká škoda. Mrzelo mě, že jsem s ním nehrál třetí set. Už jen kvůli tomu, že jsem s takovým hráčem chtěl být na kurtu co nejdéle, ať by to dopadlo jakkoliv. Užíval jsem si každou minutu hry.

Posílil vám tento zápas sebevědomí do dalších zápasů a turnajů?

Rozhodně mi dodalo na sebevědomí, že jsem schopen s takovým hráčem hrát. Zjistil jsem, že světový tenis není na míle vzdálený. Jde o to jen s těmi hráči hrát a zvyknout si na jejich tempo. Najednou jsem zjistil, že v našem tenisu není tak velký rozdíl. Rozhodně mi utkání přidalo.

Co bylo vaším největším úspěchem v roce 2016 i s ohledem na zranění ramene?

Výsledkově se loňský rok nevymykal. V Tunisu jsem hrál hodně silné turnaje ITF, kde byli hráči kolem světové dvoustovky. Vždy jsem prohrál s takovým hráčem těsně ve třetím setu nebo těsně na dva sety. Hrál jsem tam například čtvrtfinále se Zekičem, který byl nedávno v kvalifikaci na Australian Open. Hrál jsem tam kvalitní zápasy, ale výsledkově to byl standard. Většinou čtvrtfinále, ale prohrával jsem s velmi dobrými hráči.

Posunul jste se nějak ve světovém žebříčku?

Vůbec. Tím, jak jsem byl zraněný a nehrál jsem, mi spadlo docela dost bodů. Nyní jsem kolem tisícovky. Na to už jsem se pak ani nekoukal, ani jsem nevěděl, kdy a co obhajuji. Díky rameni jsem nevěděl, zda ještě začnu hrát. Byl jsem u spousty fyzioterapeutů a vůbec se mi to nelepšilo. Už jsem se smiřoval s tím, že bude konečná.

Jak jste si vedl deblech?

Na plzeňském mistrovství republiky jsme vypadli v semifinále, takže jsme skončili třetí. Tam jsem hrál s klubovým parťákem Jirkou Vrbkou z TC Realsport Nymburk. Ještě jsem si vzpomněl, že v Tunisu jsme v deblu vyhráli jeden turnaj ITF. To byl asi největší úspěch do té doby, než jsem se zranil.

Jaké máte cíle do roku 2017?

Cíle jsou podobné jako do roku 2016. Kdybych smazal loňský rok, tak jsem na tom pořád stejně. Na prvním místě je samozřejmě zdraví, ale rád bych se minimálně o půlku posunul v žebříčku. Hlavní je vydržet celou sezonu zdravý a získat na turnajích maximum.