Marcela ke cvičení taekwondo ITF přemluvila půl roku po jejich seznámení na jaře roku 2001 jeho manželka Radka Heydušková, která se stala prvním českým seniorským mistrem světa v tomto sportu a to v roce 1994 (Malajsie). Následně se jí povedlo ještě kromě dalších medailí na světových i evropských šampionátech získat i 9x titul mistra Evropy! Radka založila v roce 2001 svojí vlastní školu taekwondo ITF, v jejímž kolínském oddíle převážně Marcel trénuje.
Marcelovy začátky s taekwondem nebyly vůbec jednoduché. Již od dětství trpěl totiž omezenou pohyblivostí v kyčelních kloubech spojenou s nepříjemnými bolestmi po trénincích. Kvůli tomuto handikapu také ve 20 letech přestal po 2 letech cvičit karate. Tehdy ho totiž podle jeho slov trenéři a ani lékaři nedokázali povzbudit do správného a pravidelného strečinkového tréninku, jak se to později povedlo jeho manželce. Lékaři mu prostě jen doporučili snížení veškerých pohybových aktivit s běháním a poskoky a doporučili plavání a jízdu na kole. „Stejně jsem to ale dlouho nevydržel a chodil hrát několikrát týdně rekreačně fotbal a volejbal. Takže když jsem ve se svých 36 letech poznal s Radkou, měl jsem kyčle již dosti rozbolavěné. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že bych mohl dosáhnout nějakého úspěchu v taekwondo, kde se hodně používají nohy k vysokým kopům. Jelikož se mi kromě jiných sportů líbily i sporty „bojové“ tak jsem také kromě jiného 2 roky před začátkem s taekwondo navštěvoval tréninky sebeobrany s prvky thajského boxu. Ovšem díky mým kyčlím šlo spíše o boxérskou přípravu.“ usmívá se při vzpomínce Marcel Heydušek. „Boxérská průprava se mi hodně vyplatila a dodnes myslím je to moje nejobávanější zbraň, která na soupeře platí. Mrzí mě, že laická veřejnost nerozlišuje mezi „naším“ původním taekwondo ITF a mnohem později vzniklým „olympijským“ taekwondo WTF, kde se ve sportovním boji nesmí používat údery rukama na hlavu. Závodní pravidla všech bojových sportů musí vždy nějak omezovat závodníky, aby nedocházelo k jejich zbytečně častým nebo vážným zraněním. Tato omezení by ale neměla být proti přirozenosti boje a navíc činit bojový sport málo divácky atraktivní a nevěrohodně vypadající, tak jako je tomu podle mého názoru v případě „olympijského“ taekwondo WTF.“ podotkl Heydušek.
A jak popisuje svojí přípravu a účast na mistrovství světa? „Díky výborně fungujícímu Českému svazu taekwondo ITF se mě a třem dalším nominovaným veteránským závodníkům dostalo kvalitní tréninkové péče a materiálního vybavení jaké měli juniorští reprezentanti, jejichž mistrovství světa probíhalo v jedné hale současně s tím naším. Hodně nám pomohlo jedno desetidenní a několik čtyřdenních společných soustředění, na kterých se jak junioři tak i my veteráni snažili vzájemně trumfnout, kdo víc vydrží. Od začátku si celý reprezentační tým uvědomoval, že podmínky zejména pro „neasijské“ závodníky budou v Taškentu náročné, což se později potvrdilo. Přestože jsme úzkostlivě dbali na hygieuu a velmi si hlídali co pijeme a jíme, tak hodně závodníků ze všech zemí mělo již druhý den po příletu vélké problémy se střevní chřipkou. Naštěstí antibiotika od lékařky týmu zabrala a tak chřipka neohrozila výkony žádného z našich reprezentantů. Já jsem si chřipku s průjmem „užil“ naštěstí až po skončení „mých“ disciplín."
A jak probíhal jeho první soutěžní den? "První den se závodilo v technických sestavách a pořadatelé zapoměli na „mojí“ soutěžní kategorii, takže jsem neustálým rozcvičováním a předstartovním stresem strávil celé odpoledne. Nakonec nás nejprve zavolali na týmové technické sestavy, ve kterých se nám podařilo postoupit do finále, kde jsme nestačili na gronský tým. Ještě jsem si ani nestačil vydechnout po finálové sestavě a již jsem musel nastoupit na jiném ringu k individuálnímu cvičení. To se sestává vždy z jedné volitelné a jedné povinné sestavy, kterou oběma závodníkům urči rozhodčí, hned jak docvičí volitelnou sestavu. Jak jsem předtím celé odpoledne pozoroval po očku soupeře, tak jsem si najednou s překvapením uvědomil, že bych mohl dosáhnout minimálně „na bednu“ a možná právě to vedlo ještě k větší nervozitě a následně k drobnému zaváhání ve volitelné sestavě. Později mi trenéři říkali, že si ničeho nevšimli, že nic nebylo vidět. To jsem ale netušil a byl tak ještě více rozhozený, a tak jsem ve druhé povinné sestavě udělal jiný než předepsaný postoj a to pro mě znamenalo prohru a vypadnutí z dalších vyřazovacích bojů v této disciplíně. Ještě štěstí, že ve veteránech mohou startovat v jedné kategorii až 3 závodníci z jedné země. No a můj kamarád z týmu Pepa Jarma, který byl nasazen z druhé strany „pavouku“ neudělal stejnou chybu jako já, postupně porazil všechny své soupeře a získal první českou zlatou na tomto MS," uvedl Heydušek.
Druhý den byl pro něho již lepší. "Ještě štěstí, že druhý soutěžní den se soutěžilo jen dopoledne a pouze juniorských kategoriích. Měl jsem tak víc času se vzpamatovat ze svého výpadku a následného obrovského zklamání z mého individuálního vystoupení z prvního soutěžního dne. Dokonce jsem se nedokázal ani radovat ze stříbrné týmové medaile, tedy z umístění, v něž nikdo ze závodníků ani trenérů před odjezdem na MS ani nedoufal.
O to víc nervózní jsem byl před svým prvním zápasem ve sportovním boji, tedy v disciplíně ve které jsem si nejvíc věřil, že bych mohl dosáhnout nějakého významnějšího úspěchu. Navíc před mojí váhovou kategorií (do 80kg) se rozběhly dvě nižší váhovky (do 64 a do 73kg) a všichni byli překvapení, jak se od minulého MS opět výrazně zvýšila úroveň veteránských zápasů. Jak konstatoval náš trenér Petr Poklop, většina závodníků veteránské kategorie 40-49let je nyní skoro stejné rychlá jako junioři, ale jejich boje jsou mnohem tvrdší a urputnější. Navíc jsem věděl z postupového „pavouku“, že v mé početně nejvíce obsazené váhové kategorii, je mým prvním soupeřem estonský reprezentant. A estonští reprezentanti jsou stejně jako reprezentanti všech zemí bývalého SSSR pověstní zejnéna jako vynikající a tvrdí sportovní „bijci“. A tak jsem se od počátku snažil maximálně využít svojí jedinou, na první pohled zjevnou výhodu – výškovou převahu. Tu jsem si ovšem předtím také musel vybudovat důsledou životosprávou. Dostat se ve 43 letech při intenzivním tréninku a výšce 186cm pod 80kg nebylo pro mě bez odříkání. Ale vyplatilo se. Věděl jsem, že si musím menšího závodníka držet dál od těla dlouhými kopy a údery a to se mi také dařilo. Závodí se vždy na 2 kola po 1,5 minutě a ve druhém kole jsem si také postupně uvědomoval svojí kondiční převahu. Teď jsem byl rád za naše 3 fázové tréninky na soustředěních a pravidelné tréninkové běhy v individuální přípravě. Takže první zápas jsem ke své úlevě a nemalé radosti svých trenérů a všech kamarádů z „repre“ vyhrál relativně snadno. A navíc jsem možná i trochu polekal svoje potenciální další soupeře a to také není vždy k zahození. V dalším zápase mě čekal grónský závodník, vůči kterému jsem již de fakto žádnou výškovou převahu něměl, neboť byl možná jen o pár centimetrů nižší. Věděl jsem, že i grónští závodníci, pro někoho možná trochu překvapivě, patří k velmi zdatným bojovníkům. To se potvrdilo jak v tomto zápase tak i později v týmovém sportovním boji, ve kterém grónský tým zaslouženě zvítězil nad ruským týmem. Navíc jsme oba věděli, že vítěz již získá minimálně bronzovou medaili. Takže od počátku to byla pěkná bitka. Gróňan jak jsem čekal, byl lepší v kopech a já zase v úderech rukama. Naštěstí většinu jeho kopů se mi povedlo blokovat a tak první kolo vyznělo myslím v můj prospěch. V polovině druhého kola gróňan možná na radu svého kouče trochu změnil taktiku a soustředil se také více na útoky rukama a opravdu se mu povedlo mě dvakrát moc pěkně a hlavně pro rozhodčí viditelně trefit do hlavy. Rychle jsem si uvědomil, že nyní asi vede u rozhodčích gróňan a tak se ze všech sil snažil ho rozpohybovat a nakonec se mi povedlo mu tyto údery vrátit a navíc ještě pár sekund před koncem zasadit úder na hlavu ve výskoku, který je za dva body. Pak už to bylo na rozhodčích a ty naštěstí mému odhadu dali za pravdu! Bronzová medaile byla moje. Ovšem v žádném případě jsem se nechtěl spokojit se třetím místem. A to i přesto, že o svém dalším soupeři a i jeho trénérovi jsem na rozdíl od těch předešlých věděl poměrně dost. A nic z toho nebylo pro mě příjemné. Slovinský závodník Ismet Ičanović (IV. Dan), který byl dlouholetým členem slovinské reprezentace dokonce snad prý již od juniorských let a kromě jiných úspěchů na MS a ME získal titul mistra světa v této váhové kategorii i na posledním veteránském MS, nebyl rozhodně někdo, koho bych chtěl podceňovat. Ale také jsem v žádném případě neměl chuť se nechat porazit! Ale i na Ismetovi jsem hned při nástupu poznal, že ani on ani jeho neméně pověstný trenér i závodník Mohamad Baltič, mě rozhodně nepodceňují. Takže tento zápas byl oproti předchozímu spíše taktickým boje, kdy každý z nás se snažil si soupeře nenápadně oťukat a zjistit jeho slabiny a na nich pak stavět. Já měl opět výhodu větší výšky, Ismet zase větší rychlosti spolu s mnohonásobně většími závodnickými zkušenostmi. První kolo jsem považoval za nerozhodné, než mi trenér o přestávce informoval, že viděl že rozhodčí Ismetovi připisují body za kopy, které jsem kryl bloky rukou nebo nohou. Takže to pro mě znamenalo jediné – začít více útočit nehledě na možné riziko protiútoku. Tak se také stalo, že jsem si neuhlídal jeden seshora dolů vedený kop na hlavu, který je za 2 body a který jistě zaznamenali všichni rozhodčí. Přestože jsem se snažil ještě zvýšit svojí aktivitu a snažil se „prodat“ svoje delší ruce zejména v naskakovaných dvobodových úderech. Zkušenější soupeř si již vítězství nenechal vzít. Jistou satisfakcí pro mě bylo to, jak upřímně se Ismet i jeho trenér po verdiktu rozhodčích radovali z právě vybojovaného postupu. Jejich obavy tedy byly zřejmě ještě daleko větší, než jsem si původně připouštěl. Další satisfakcí pak pro mě bylo následné Ismetovo vítězství nad ruským závodníkem a tedy skutečnost, že jsem podlehl staronovému mistru světa! A tak mám nyní novou tréninkovou motivaci – porazit úřadujícího mistra světa Ismeta na ME, které se bude konat příští rok na jaře na „domácí půdě“ ve Slovinsku,“ hlásí Marcel Heydušek.
Krátce po svém medailovém výkonu ve sportovním boji se musel Heydušek ještě koncentrovat na týmovou soutěž v demonstraci sebeobrany jednoho obránce proti třem útočníkům. Tato disciplína je spolu se sportovním bojem nejvíce divácky atraktivní a vyžaduje jak od obránce tak i od útočníků velkou obratnost a schopnost efektně ale bezpečně padat. "Jde vlastně o předem secvičenou scénku jakoby z akčního filmu, kdy tři „padouši“ (kolegové ze stejného týmu) napadnou nic netušícího „hrdinu“. Ten se jim začne bránit s použitím minimálně několika předepsaných technik taekwonda ITF a nakonec je všechny přemůže. Hodnotí se kvalita provedení použitých technik, týmová spolupráce včetně dodržení určeného časového rozpětí a akrobatická náročnost předvedené „scénky“. „Původně jsem nechtěl vůbec v této nejmladší disciplíně startovat, protože jsem v ní ještě nikdy nesoutěžil ale nakonec jsem byl rád, že jsem se nechal přemluvit,“ objasnil s úsměvem Heydušek. Jak by také ne, když i díky jeho přesvědčivému výkonu v roli jednoho z „padouchů“ získal nakonec český tým zlatou medaili.
První vystoupení českého reprezentačního veteránského týmu na mistrovství světa bylo tedy nečekaným a navíc jednoznačným úspěchem. Marcel Heydušek věří, že se jemu i českému veteránskému týmu podaří na tyto úspěchy navázat hned na jaře na mistrovství Evropy ve SlovinskuSkvělého úspěchu dosáhl na mistrovství světa veteránů (nad 40 let) v taekwondo ITF v uzbeckém hlavním městě Taškentu Marcel Heydušek. Hned při své premiéře na této světové akci dokázal vybojovat kompletní sbírku medailí! Zlatou jako člen vítězného týmu v disciplíně „sebeobrana“, stříbrnou v další týmové disciplíně „cvičení technických sestav“ a konečně bronzovou medaili z nejprestižnější individuální disciplíny, kterou je „sportovní boj“!