„Přes zimu moc netrénuju, není kde. Povětšinou se udržuju činkami v domácí posilovně v našem domě v Rudné. Venku začnu házet, až se zlepší počasí. Většinou v březnu, někdy to jde už v únoru,“ vypráví „těžký“ atlet, který nikdy neoblékl jiný dres než A.C. TEPO Kladno.

Malého Mirka ke sportu přitáhl táta. Zkusil hokej, ale protože poprvé stál na bruslích ve třinácti, „nový Jágr“ se z něj nestal. Potom ho táta odvedl na atletický stadion k Josefu Vávrovi.

„Chvíli jsem dělal oba sporty, ale když mi za čas dal trenér do ruky kladivo a udělal jsem pár nášvihů, prohlásil: z tebe bude kladivář. Docela mi to šlo, a tak bylo o mé budoucnosti rozhodnuto,“ vzpomíná Pavlíček na začátky.

„Kladivo se mi zalíbilo, dostal jsem se do žákovské reprezentace. Celou dobu jsem v mládežnických kategoriích patřil mezi tři nejlepší , ale vždycky mi nějak proklouzly mezi prsty starty na šampionátech,“ pokračuje třiatřicetiletý závodník, který u kladiva vydržel i při vysoké škole, kdy neměl tolik prostoru na přípravu.

Pak se ale zabral. Získal tři tituly za sebou a loni skončil druhý za současnou domácí jedničkou Patrikem Hájkem.

„Má lepší podmínky. Trénuje v Jablonci pod vedením rekordmana Vladimíra Mašky a je ve středisku na Dukle. Já se atletice věnuju až po práci a pro zábavu. Jsem učitelem na Obchodní akademii v Praze Bubenči a jako vedlejšák trénuju mladé atlety v Rudné. Času není nazbyt,“ poznamenává otec dvou malých synů.

„I když jsem byl třikrát nejlepší v republice, nikdy jsem nedostal příležitost, abych mohl házet profesionálně. Sice jsem byl před lety tři roky v Dukle, ale jednalo se o středisko mládeže a spíš než kladivo jsem na Julisce trénoval kouli s panem Jaroslavem Brabcem,“ krčí rameny kladivář, kterému vadí, že jeho disciplína je na okraji zájmu.

Dopady koule se stodvaceticentimetrovým drátem o celkové váze 7,26 kilogramu dělají z trávníku oraniště. Nehledě na to, že při dalekých hodech by se z bezpečnostních důvodů neměl na ploše nikdo jiný pohybovat. Proto není kladivo moc vypisované na mítincích, chybí v programu Diamantové ligy a při domácích soutěžích, i ale na globálních šampionátech závodí kladiváři většinou v předprogramu, aby nikoho neohrozili.

„Kladivo je taková nevděčná disciplína. Jsme braní jako obtížný hmyz. Skoro nikde se nedá házet. Pamatuji, že ještě před nějakým časem bylo v Praze několik míst, kde to dřív šlo, ale všude to v podstatě zakázali,“ konstatuje.

„Zaplať pánbůh za Sletiště. Snažím se trénovat brzo ráno, nebo naopak k večeru, když už tam nikdo není. V tréninku používám lehčí pětikilové kladivo. Doletí za osmdesát metrů a na to potřebuju stadion sám pro sebe,“ líčí silák, který se léta připravuje bez trenéra. Přes všechny ústrky drží kladivářský prapor a patří k závodníkům, kteří přehodili sedmdesát metrů.

Kladno se může tradičně pochlubit silnou vrhačskou sestavou. Kromě Miroslava Pavlíčka sbírají v extralize body další přední kladiváři Michal Fiala a Petr Koucký.

Spolu ale prakticky netrénují. „Panuje mezi námi rivalita, ale zdravá. Spíš je to tím, že jsme každý svázaný svými pracovními povinnostmi, a tak se stane málokdy, abychom se na stadionu sešli ve třech. Bylo by určitě přínosné, kdybychom fungovali jako skupina, ale jsme v podstatě hobíci. Na závodech ovšem táhneme za jeden provaz a sbíráme body i v dalších vrhačských disciplínách. Já doplňkově házím koulí,“ připomíná.

Technika kladiva je kvůli otočkám technicky náročná. K jejímu zvládnutí je potřeba umět něco z jiných atletických disciplín.

„Solidní vrhač musí být na třiceti metrech rychlý jako sprinter. Zároveň musí být dobrý skokan, což ale není můj příklad. K tomu je potřeba dynamická síla a všechno se musí skloubit dohromady,“ vysvětluje borec, který má na kladivo takřka ideální parametry: je vysoký 189 centimetrů a ručička váhy se téměř dotýká 120 kilogramů.

Nejdál hodil před třemi roky 70,20 metru. „Sedmdesátka byla můj cíl,“ usmívá se a dodává, že kladivo zůstane ještě nějakou dobu jeho koníčkem a bude dál oporou A.C. TEPO Kladno.

„Jsem vděčný, že si vedení kladenského klubu mé práce váží. Dokud budu přínosem, tak budu atletit.“

I když ještě nebilancuje, chce poděkovat lidem, kteří mu s kladivem pomáhali. Kromě již zmíněných trenérů Vávry a Brabce, to byl i Remígius Machura „Hodně důležitý byl táta, který mě odmalička podporoval. A trvá to dodneška. Konzultujeme silové fáze tréninku, nebo mě odveze na závody,“ uzavírá.