„Ale občas ještě zametám. Jak ale říkal můj trenér Kváč: Běhat se dá i na hnoji,“ navázala. Ve středu 26. ledna jí bylo šedesát let.

Vaši svěřenci nereptají, že musí běhat na sněhu a v zimě?

Zvyknete si na všechno. I když jednou jim je zima a pak zase v létě vedro, ale to je normální. Vědí, že máme jen tu posilovnu a dvacetimetrovou chodbu, kde se dá udělat pár startů. Někdy mě přemluví, když už je to fakt kruté.

Co to znamená fakt kruté?

Když mi říkají, že je zima, mrzne a tak. Kamarádka mi povídá: No to kdybys řekla Kváčovi, že mrzne a nemůžeš trénovat venku, tak ten kdyby to slyšel… Já už i vyměknu.

Jaké byly nejkrutější podmínky, ve kterých jste trénovala?

Trénovala jsem v době, kdy tu nebyla umělá hmota. Děsila jsem se zimy, že sníh napadá na škváru, ta zmrzne, bude se vzdouvat a propadávat. Trenér mi dráhu občas posypával popelem, aby mi to tolik neklouzalo. Ale já si zvykla. I Lída (Formanová) si zvykla. Byla mistryně světa v hale, ale nechtěla v halách trénovat, všechno odběhala venku. V hale mi vždycky říkala: Ježiš, mně se tu tak špatně dýchá, nejsem na to zvyklá.

close zoom_in Mohou drsné podmínky v dětství pomoci k tomu, že člověk je víc odolný? Jako to vidíme třeba u rychlobruslařky Sáblíkové?

Myslím si, že jo. Zvyknete si, že to tak je. A občas si pak řeknete: Vždyť já bych mohla v lednu trénovat někde na Kanárech. Ale to mě v tu dobu ani nenapadlo.

Vaše „děti“ to napadne? Jak to vlastně vypadá se stavem atletů v Čáslavi?

Je jich méně a méně, mrzí mě to, ale zase si říkám: Je taková doba, musím se s tím sžít. Občas jsou období, kdy jich je víc, ale pak zjistí, že je to fakt práce, a třeba po půl roce toho nechají. Ale pár těch, kteří jsou na medaile na mistrovství republiky, tu je.

Trénují přímo u vás?

Mám takovou šikovnou holčinu, bude jí v únoru čtrnáct let a její časy jsou na úrovni Lídy ve stejném věku. V něčem je možná i lepší. Ale zase: jestli vydrží, ve škole mají spoustu aktivit.

Co je na ní výjimečného?

Je trochu ten typ, jako jsem byla já a Lída, holka z vesnice. A doma ji navíc podporují. Zatím běžela dva starty v hale, což je pro ni náročné, my pořád běháme venku. Má nejlepší čas na sto padesát i tři sta metrů v žákyních v republice, tak mám z toho docela radost.

Jsou i další?

Mám ještě jednu, té je devatenáct a je už v prvním ročníku na vysoké škole. Loni měla na všech různých republikových soutěžích medaili, ale pořád není jako Lída – ta už v devatenácti letech byla juniorská mistryně Evropy. Není tam takový ten skok, jen pomalinku se lepší. Lída s Hankou (Benešová) ho měly, a taky měly něco od Boha. Kromě toho po škole zůstaly se mnou v Čáslavi, denně jsem je měla na očích na tréninku. Dnes nemohu říkat: Adélo, hele nechoď nikam do školy, zůstaň tady. To bych neriskla.

Když jim vykládáte, co jste vše dělala v tréninku, vaše brutální dávky, nevykulí oči a neříkají: To nikdy nevydržím?

Já jim mé tréninkové deníky moc nedávám číst. Lída je ze začátku taky neviděla, pak si v tom občas zalistovala. Jsou to jen lidi a každý organismus je jiný. Než se dopídím k tomu, jaké ty dávky jim naložit, ono to chvíli trvá. Třeba Adéla je hodně trénovatelný typ, vydrží dost, ale teď jde o to, aby to předvedla na soutěžích.

close zoom_in Sníte o tom, že jednou budete mít ještě jednu takovou Lídu, se kterou vyrazíte do světa?

Kdybych si to nemyslela, asi bych to nedělala. Taky už jsem unavená na to být pořád po stadionech – stále je učit a pak ztrácet. Šikovné děti ale najdete a pak si říkám: Teď se vžij do toho, jaká je doba, co všechno dělají na tělocviku, proč tam pořád běhají s těmi hokejkami. No protože je to moderní. Já jim povídám: Holky, kdy jste naposledy skákaly přes kozu nebo přes koně? A ony: No, jednou za čas to taky zkusíme.

Říkala jste, že byste si neriskla říct nechoď do té školy mimo město. Berete to tak, že ony tříští pozornost a vy a Lída jste byly soustředěné jen na atletiku?

Zaprvé, my jsme moc neměly toho, co je teď. Lída s Hankou, ono na té totalitě bylo něco i dobré, byly ještě vychované trochu jinak. Začala jsem s nimi v roce 1988 trénovat a je to i bavilo. To je důležité, pak je ta práce usnadněná.

Pořád trénujete zadarmo?

Platí to pořád, ale nechtěla bych to rozebírat. Je to tak, že kdybych chtěla odejít, můžu. Je to asi můj problém. V Praze bych asi trénovat mohla, ale tady už mám druhý domov a už to měnit nebudu.

Přicházejí ještě nabídky?

Teď už ani ne, všichni už vědí, že bych odtud nešla. Jsem fixovaná na rodinu, na tenhle stadion. I kdybych tam třikrát v týdnu dojížděla, ztrácela bych to tady. Když je člověk spokojený s tím, co dělá, tak si to v sobě vyrovná.

Když se podíváte na českou atletiku, co vidíte?

Loni na mistrovství Evropy v Barceloně nebyly takové úspěchy, ale pořád tu někdo je, kdo asi ty medaile udělá – třeba Bára Špotáková, Svoboda a další. Ale chtělo by to víc odspodu.

Pyramida má trochu podkopané základy?

Tak. Ale uvidíme. Už se těším na nové závody, až to zase začne.

close zoom_in Pořád jste fanynkou u televize?

Jsem, sedím u ní se stopkami. Zase se těším na léto, jak se to vyvine směrem k mému rekordu, jestli se vrátí Jelimová, jak bude běhat Semenyaová.

Jak často si zaběháte vy?

Přiznám se, že málo. Pro rohlíky ale ano. Nejvíc běhám asi na soustředění. Když jsem tu s dětmi odpoledne po jejich škole do večera, už se mi tolik nechce. Někdy si říkám: Měla bych jít. Ale potom si odpovídám: Tolik sněhu. A pak mě to mrzí, že jsem nešla.

Ale jste pořád štíhlounká, jak to děláte?

Nevím. Jídlo neřeším, neomezuji se.

Za kolik byste dnes 800 metrů běžela?

Nevím. Běhám si pomalu. Když bych se měla rozběhnout rychle, nemám představu, jak bych běžela. Asi bych hrozně trpěla. Ale ta vytrvalost ve vás je, občas i nějakou tu činku zvednu, třeba víc než moje holky a to jinak nedělám nic.

Kolik ještě zvednete?

Takové ty padesátikilové benče zvládnu. Chvějou se mi ruce, ale zvednu to. Něco ve vás zůstane. Někdy říkám: Holky, hele, podívejte se, jak já stará bába se ohnu k těm kolenům. Něco mi ten sport nechal.

A co vám atletika naopak vzala?

Ono se to tak nějak vyrovnalo. Nejsem vdaná, nemám děti, ale mně se to geniálně vyrovnalo tím, že máme ohromnou rodinu, kde mám mraky neteří a synovců – ti už sami mají také děti, pořád mám kolem sebe ruch. Atletika mi dala v mnoha věcech moc. Normální život by mi to možná nedal. V lecčems si dovedu poradit. I to, že jsem občas měla šanci vyjet, porovnat, jak je to venku i tady. Nikdy bych na atletiku nenadávala.

close zoom_in Nelitujete tedy ničeho?

Ne, vůbec. Atletika je jedna část mého života a jsem ráda, že mě to drží dál. Že jsem ji neopustila.

Na svoji rodinu (založení) jste kvůli atletice neměla čas?

Pro ženu je to složitější, ale dá se to taky. Neřeknu: Neměla jsem na to čas. Ale prostě se to tak nějak vyvinulo. Nelituji toho.

Ještě něco vám atletika sebrala?

Asi ne. Přátele tu mám. I když někdy jsme národ závistivců. Když už jsem byla hodně dobrá, těžko jsem si k sobě hledala kamarády, abych řekla, že jsou na život a na smrt. Teď mám kolem sebe dobré lidi, ale v době největších úspěchů to nebylo ideální. Ale nijak jsem se s tím netrápila.

Odměnou byly skvělé výsledky. Řekla byste, že váš rekord vydrží 27 let?

Určitě ne. Bylo čtrnáct dní před světovým šampionátem a byla laděná na něj a na medaili ze čtvrtky. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Těsně před tím jsem v Praze běžela čtvrtku – druhý čas na světě. Tady jsem měla běžet dvě stě metrů, ale pak jsem měla nějakou křeč a hrozně se bála, aby se mi něco při rychlé dvoustovce nestalo. Ale zase jsem se bála neběžet a trenér řekl: Hele, je tu jen dvoustovka, tu nechceš, čtyřstovku jsi běžela v Praze, a pak už jen osmistovka a patnáctistovka.

A rozhodla jste se pro osmistovku…
Bála jsem se nenastoupit, tak jsme ještě byli vychovaní. Chtěla jsem běžet kolem dvou minut, abych netrpěla a měla krásný pocit z běhu. Tak se zrodil světový rekord. Doběhla jsem v úplné pohodě. Kdyby na mě někdo zakřičel na šestistovce, běžela bych rychleji, to jsem cítila.

Rodina je to nejlepší, co mám, říká světová rekordmanka

close zoom_in Životem procházíme každý po svém – děláme nejrůznější rozhodnutí, některá jsou úžasná a jiná méně správná. Všechny nás ale posouvají kupředu.

Obklopujeme se lidmi a věcmi, které jsou pro nás důležité. Tady je abeceda Jarmily Kratochvílové.

A – auto: Je pro mě důležitá potřeba, ráda jím jezdím. A je pro mě opravdu nutností. Baví mě a je pro mě potřebné. Bez auta bych nemohla existovat.

B – běhání: Je nejpotřebnější k mému životu – smysl mého života a je to taky nejkrásnější.

C – ceny: Ocenění je pro mě to, co jsem dokázala. Vůbec to nemusí být finanční nebo věcné. Je to vnitřní dobrý pocit.

Č – činky: Ty mi hodně pomohly. Připravovala jsem se na ně dlouho, protože nemůžete hned skočit na činku. Jde to až od nějakého věku. Měla jsem je ráda a na tratě 400 a 800 metrů jsou potřeba.

D – dům: Ten mi postavil můj švagr v roce 1992. Tehdy jsme zbourali náš malilinkatý baráček a na tom jsme postavili větší. On ho stavěl téměř sám. Dům potřebuji k tomu, že tam je rozběh. Asi bych nedokázala žít v bytě.

E – emoce: Měla jsem je k tomu, co jsem dělala, a taky mi moc pomohly.

F – finiš: Je krásný, když na to máte.

G – Golčův Jeníkov: Ten bych nikdy neopustila. Ani v době, kdy mi říkali, že bych mohla zůstat někde jinde. Tam jsem se i narodila.

H – Helsinky: To je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, a myslím si, že kdyby tady s námi seděl Emil Zátopek, řekl by to samé.

CH – chůze: Chodím, ale nikdo se mnou nechce nikam jít – ani moje sestry nebo neteře. Vždycky říkají: běž si sama, jdeš moc rychle.

I – ikona: Někoho bych si za ikonu vzala.

J – jídlo: Je potřebné a neřeším to. Až bude M jako maso, řeknu víc (smích).

K – Kváč: Přísný trenér, ale dodnes říkám, že bez něj bych to nedokázala.

L – lyže: Taková moje druhá láska po běhání, ale jenom běžky.

close zoom_in M – Marita: jednoznačně můj velký vzor a její světový rekord na 400 metrů je v dobrých rukou.

N – novinky: Mám je ráda, ale na druhou stranu, když si na něco zvyknu, tak se s tím nemůžu rozloučit.

O – omyl: Ani já nejsem neomylná. Je to v životě běžné, někdy se to ale musí napravit.

P – peníze: Jsou potřebné, ale u mě nejsou úplně na prvním místě.

R – rodina: To je to nejlepší, co mám. Chtěla bych, aby to tak ještě nějakou dobu bylo tak, jak žijeme.

Ř – řeči: Jazyky bych si měla vylepšit. Kdybych teď s vámi měla mluvit rusky, tak by to bylo dobré. Jinak je to špatné.

S – strach: Měla jsem ho mockrát – ten o někoho i ten na závodní dráze.

Š – škola: Škol jsem měla několik, od té v Golčově Jeníkově přes gymnázium a pak v Praze ty dvě školy. Vzdělání je potřeba.

T – Táňa: Kamarádka Táňa Kocembová. Jsem ráda, že se po několika letech vrátila do atletiky a můžeme se potkávat. Je to dobrá kamarádka.

U – úklid: Nejvíc je na něj moje sestra, ta uklízí opravdu precizně. Ale já taky nemám ráda binec.

V – vítězství: Je příjemné a nádherné, teď mám na mysli to sportovní. A když se někdy podaří i to v životě…

X – neznámá: Taky by byla. Jsou věci, které nikomu neřeknu a nechám si je pro sebe. Nějaké tajemno by mělo být.

Z – závod: Byla jich velká spousta. Ráda vzpomínám i na takové ty úplně první, kdy jsem vyhrála přebor okresu Kutná Hora. V tu dobu jsem si myslela, že už je to nějaký ohromný závod (smích). Je to předvedení něčeho, co se člověk učí a chce, aby to dobře dopadlo.

Ž – život: Měla jsem ho pěkný a přála bych si, abych mohla ještě nějaký život v klidu, v pohodě a ve zdraví prožít a věřím, že mě v něm čeká spousta pěkných, ale i smutných věcí.
JARMILA KRATOCHVÍLOVÁ

close zoom_in Narodila se 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově, kde dodnes žije.

Je mistryní světa na 400 i 800 metrů z Helsinek 1983, stříbrná ve štafetě tamtéž.

Dodnes je držitelkou světového rekordu na 800 metrů časem 1:53,28.

Vlastní i stříbrnou medaili z olympiády v Moskvě 1980 – a to z běhu na 400 metrů.

Byla dvakrát stříbrná z ME 1982 v Aténách (400 metrů a štafeta).

Je vítězkou Světového poháru v Římě 1981 (400 metrů).

Čtyřikrát triumfovala na halovém mistrovství Evropy (v letech 1981 - 1984, na 200 a 400 metrů).

Trénovala Ludmilu Formanovou, která se v roce 1999 stala halovou i letní mistryní světa na 800 metrů.