Mistrovství světa se konalo pro běžného člověka ve velmi exotické zemi, jakou jistě KLDR je. Navíc v době, kdy má tato země podle médií velice vyhrocené zahraničněpolitické vztahy s USA a mnoha dalšími státy. Neměla jste z toho obavy?

To víte, že obavy jsem měla a hlavně se obávali moje rodiče a blízcí. Ale od našeho šéftrenéra Jana Mračka, který byl v Korei již mnohokrát, jsme měli uklidňující informace. Říkal, že prakticky kdykoli letěl do KLDR na závody, zdálo se,  že je mezinárodní konflikt na spadnutí, ale nikdy k ničemu nedošlo a nyní to nebude jiné. A tím, že se člověk maximálně soustředí na podání co možná nejlepšího sportovního výkonu, nemá pak čas myslet na nějaké obavy co by, kdyby. Samotná organizace a technické zabezpečení závodů a dodržování časového harmonogramu bylo spíše nadstandardní, možná i s ohledem na menší celkový počet závodníků, který byl zřejmě do značné míry způsoben napjatými mezinárodními vztahy.

Jak na Vás přílet a týdenní pobyt v KLDR zapůsobily?

Již bezpečnostní prohlídka při příletu do Číny se mi zdála poněkud zpřísněná a po příletu do hlavního města KLDR to bylo ještě přísnější. Vlastně jen po formální stránce, kdy jsme byli nuceni vypisovat několikrát různé formuláře, ale oproti našim obávám a očekávání jsme si mohli ponechat veškerou elektroniku včetně smartphonů i foťáků. Nicméně naše SIM karty nefungovaly a wifi spojení na pro nás překvapivě luxusním hotelu také nebylo. Najednou jsme měli spoustu volného času na povídání si s holkama po večeři. Měli jsme přiděleného průvodce, mezi sportovní halou a hotelem nás přepravovaly autobusy a do města jsme se tak sami nedostali. Naštěstí pro nás byly před závodními dny připraveny výlety, díky kterým jsme viděli část Pchjongjangu a ne pouze jeho sportovní halu. Dokonce nás překvapil i poměrně živý automobilový provoz, ovšem do dopravní zácpy to mělo daleko. Všichni se k nám chovali velmi mile a pozorně. Ale bylo jasné, že na obligátní návštěvu McDonald´s po úspěšném vážení před závody tady můžeme zapomenout (smích).

Proč, kdy a kde jste začala trénovat taekwondo ITF?

Začala jsem v roce 2006, když mi bylo 12 let a velmi se mi tehdy líbil seriál s Chuckem Norrisem. Hlavně se mi líbily jeho kopy a jak si umí s každým poradit (směje se). Nejprve jsem objevila náborový leták na karate, ale ani po několika trénincích mě to příliš neoslovilo. No a pak jsem narazila ve škole na letáček pro nábor taekwondo ITF školy Silla v jejím tehdejším kutnohorském oddíle, přišla se s taťkou podívat a okamžitě se mi tam zalíbilo. A to i přesto, že jsem tam byla tehdy snad jediná malá holka. Dnes to mají děti mnohem snazší, protože v náboru tvoří naprostou většinu a často začínají cvičit od 6 let.

Co vám trénink taekwondo ITF dal a co vzal?

Trénink taekwondo ITF mi dal hodně nových zkušeností, výborných přátel, naučil mě sebedisciplíně, ukázal mi, že když na sobě cílevědomě pracujete, dokážete dříve pro vás nepředstavitelné věci a získáte schopnost překonávat překážky. A co mi vzal? Asi čas na lumpárny (smích). A určitě i nějaká ta kilíčka navíc.  Protože mám nad sebou bič v podobě váhovky, do které se musím na závodech vejít.

Pomohla vám někdy znalost bojového umění v soukromém životě?

Do skutečné sebeobranné situace jsem se naštěstí zatím nedostala, takže jsem nemusela nic z naučených technik taekwondo ITF v reálu použít. Zřejmě mi také pomáhá získané sebevědomí k lepšímu zvládání slovně vyhrocených situací, takže, když i takové situace někdy nastaly, nikdy se nezvrtly ve fyzickou konfrontaci.

Jaké nejsilnější dojmy a pocity máte ze samotného vašeho sportovního vystoupení?

Mrzelo mě, že jsem v průběhu celých závodů byla nachlazená. Netvrdím, že bych jinak dosáhla lepšího umístění, ale určitě mi to na výkonu nepřidalo. To jsem nejvíce pocítila při sportovním boji, kdy jsem se svým výkonem nebyla úplně spokojená. Moje těsná prohra s domácí závodnicí a pozdější vítězkou kategorie v technických sestavách se dala za těchto podmínek očekávat. Korejskou závodnici, pokud vím, v technických sestavách ještě nikdo nepřekonal. Ale ve ve sportovním boji jsem si říkala, že bych konečně mohla přejít přes mě dobře známou bulharskou závodnici Albenu, ale podle trenéra mi chyběla rychlost. Následující den jsem se již cítila lépe, a tak jsem byla ráda, že jsem mohla odvést svůj díl v týmových disciplínách.

Velmi si však cením týmové zlaté ve speciálních přerážecích technikách, kde se mi s mou nevelkou výškou 163 cm povedlo trefit obráceným obloukovým kopem cílovou desku ve výšce 210 cm. A také mám obrovskou radost z bronzů, jak v secvičené sebeobraně, kde jsme nejprve měli shodu s bulharským týmem a při opakování je pak jasně porazili, tak i ze cvičení individuálních technických sestav.

Ty následovaly bezprostředně po sebeobraně, ve které jako „obránce“ musím hodně křičet a při té probíhající chřipce jsem začala ztrácet hlas, který jsem následně potřebovala pro velení při týmových technických sestavách. Ale nějak jsem to nakonec zvládla.

A ještě později ten den jsem se dobře cítila v týmovém sportovním boji, kdy na mě vyšla váhově nejtěžší ruská soupeřka a přesto jsem s ní, jakožto druhá nejlehčí váhovka, dokázala nejen držet krok, ale podstatnou část zápasu i vést. Bohužel do konce se mi vedení udržet nepodařilo.

Nyní po návratu není již po nachlazení ani památka a já se cítím v dobré formě. Tak doufám, že to budu moct předvést již 30. září na velkých mezinárodních závodech Moravia Open pořádaných v Ostravě.

(Marcel Heydušek)