Tou byla Jana Hladíková, už jsem ti to psal, dení(č)ku, to je ta bývalá cyklošampionka, která se stala mistryní republiky na všem, co má kola na šlapání. A my jsme se tak za první hodinu jízdy vyšťavili, jeli jsme, jak ona říká, kaši. Pak jsem jel ještě hodinu, ona si přesedla, dělala lektorku, a já proti ní hekal. Ona se smála a já dělal, že jsem v poho. No, byla to síla. Ale pocit fakt pěkný. Když jsem sesedl z kola, napadlo mne, že tak nějak dlouho bych mohl v sobotu běžet. Bylo přesně týden do půlmaratonu.

Na apríla, na Velikonoční pondělí, jsem se vydal do fitka v čestlickém aquaparku. Půl hodinky jsem tam běžel, v hlavě jsem si nasadil informaci, že mne koleno nebolí a nebolelo. Jen trochu. A pak mi syn naznačil, abych za ním přišel do prvního patra. Tam je opravdové fitko, činky, železo, tyče, stroje; děs a hrůza! Zatímco on páčil a zvedal 80 kilo, já si dal sotva polovinu. Ale bylo to příjemné. Pravda, břicho a záda skučely. Já to ale fakt nepřeháněl. Jenže pak mi povídá: „Pojď, jdem na medicinbaly." A já šel. Jednoduché. Sednete si proti sobě a hodíte druhému medicinbal, ten ho chytne, lehne si na záda, zvedne se hodí balon tomu druhému. „Padesátkrát," poručil synek. Po dvacátém lehu sedu s medicinbalem jsem dostal křeč do břicha v místě, které neznám. „Vydrž!" zněl další pokyn. Vydržel jsem do třiceti a pak jsem schoulen odpočíval.

No a v úterý jsem ráno v půl sedmý vyrazil do pražských ulic. Jen tak, piánko, sedm kilometrů. Trochu chladno. A já se ti, milý deníč(č)ku, najednou přistihl, jak se na tu sobotu těším. Letos jsem nejvíce běžel asi deset kilometrů na tom na běžícím pásu. Tak si říkám, že si trochu přidám. Deset okruhů na tom hřišťátku to šlo, to tam zrovna přišla dvojice dívek se skateboardem a chichotala se. Nejprve jsem myslel, že mne povzbuzují, ale pak jsem asi změnil názor. A z toho hřiště jsem zmizel. Napadlo mne, že jsem při tom běhu letěl jako pták. Ale taky mne napadlo, že to pro ty holky mohlo vypadat, jako když mám lehce pošramocené křídlo. No, lehce…

Středa, dení(č)ku, byla ve znamení ničeho. Už totiž třetí den nespím. Já spím normálně hodně blbě, skoro vůbec, když usnu na dvě hodiny v kuse, považuji to za zázrak. Ale tyhle tři dny to byla síla. Prostě nic. V noci jsem spal asi hodinu v kuse. Proč? To se mne taky manželka pořád ptá a já jí dokola povídám: „Kdybych věděl, proč nespím, tak to zkusím změnit." Už mne tím dotazem rozčiluje. Možná je to tím, že jsem přestal jíst lék na uklidnění žaludku, žáhy, či čeho. V půlnoci jsem si vzal prášek na spaní. Do tří jsem se převaloval. Najednou se hrudník, břicho, žaludek a všechno chtělo vyrvat. Ve tři ráno, dení(č)ku. Já seděl v obýváku a říkal si, že asi na start půlmaratonu nedorazím. K tomu jsem se zapotil. Tak mne napadlo, že to jsou asi příznaky infarktu. A únavou jsem usnul v půl pátý. V osm budíček do práce. Mám schůzku. Že bych měl myšlenky na běhání, tak to ani náhodou.

Ráno jsem si omámen došel k doktorce. Koukla na mne a dala mi prášky proti pálení žáhy a nějaký prášek na spaní. „Nejezte ho hned, až večer," utrousila paní v bílém, když mne viděla.

Ani ve středu jsem tedy neběžel. V pět odpoledne jsem si doma na hodinku lehnul. Když jsem konečně zabral, telefon. „Ahoj, Máco, tady Ingrid (jméno jsem změnil), jak se máš, co děláš," haleká kámoška. „Nebudeš mi věřit, ale spím, probudila jsi mne." „Srandisto, zase běháš a připravuješ se na sobotu, kamufluješ, co?" Tak jsem jí po pravdě vypověděl to, co jsem ti, milý dení(č)ku, napsal. „Ti nevěřím, ty pořád jen běháš. Hele a co kdybych taky začala psát deníček. Už toho všeho mám všeho plný zuby. Takže bych námětů měla dost," nabídla. „Jasně, tak se sejdeme a ty budeš psát Deník šílené ženy," navrhnul jsem jí. „Tak se měj a jdi spát, ať se vyspíš na ten závůdek," dořekla to a položila. Už jsem neusnul.

Večer jsem si vzal prášek na spaní. Do jedný jsem přemýšlel, proč nezabírá. Otevřel jsem knížku Zrozeni k běhu. A tam mne zaujala jedna myšlenka: „Zkus meditaci stezky, prostě jenom šlapej dál, dívej se na stezku, co máš pod nohama, nerozhlížej se kolem, a jak země pod tebou ubíhá, tak čistě upadni do transu," píšou v té knize Zrozeni k běhu. Tak uvidím, do jakého transu se v sobotu dostanu.

Najednou jsem se probudil, bylo šest. Napadlo mne, že bych se mohl jít proklusnout. Když už je to v sobotu. Pak si ale říkám, že když už jsem jednou usnul, že ještě chvíli poležím. No a tak je čtvrtek, osm ráno a mne napadá, že proběhnout se půjdu odpoledne.

16.46 hodin. Nepůjdu. Nechám to být. Už to nezachráním. Právě jsem se vrátil z registrace. Mám ho, můj dení(č)ku! Mám!!! To číslo. 8381.

Dopisuji svůj poslední předpůlmaratonský dení(če)k a najednou telefon. Nebyla to Ingrid, ale Veronika Honsová, ta slečna z organizačního štábu běhu. „Prý že mi přeje štěstí a jak se těším a jak to jde. Milá Veroniko, jde to, ale to víte… je to už v sobotu…

Další zápisky z dení(č)ku si přečtete mimořádně už v pondělí. Po závodě…

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání, 110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Nedávno se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běží 6. dubna, čeká na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.

Ohlasy a reakce na dení(če)k

Ahoj, Máco,

teda, to to letí. Už závodíš za týden? Určitě to zvládneš na jedničku, moc ti držím palečky. Já si dnes na tebe vzpomněla, a to přímo při závodě. Zúčastnila jsem se aquathlonu. Běželo se nejdřív 2,5 km po pláži v písku a samozřejmě bez bot (pěkně se to bořilo, nebo mě srážely vlny). Pak se plaval kilometr v oceánu (naštěstí mě žralok nedohonil, a že jich tady v Západní Austrálii máme). A pak na závěr zase 2,5 km po pláži. Bylo to super, ale v tom písku pěkná dřina. A tak jsem si na tebe vzpomněla, že ty se zase při běhání boříš do sněhu. Nebo se potíš na páse v posilce a bojuješ s bolavým kolenem. Hezky si to příští týden užij a hodně štěstí! Moc pozdravů z opačného konce světa.

Petra Jerejian-Fialová, Austrálie

Jiří Macek: Milá Peťo, zkusím si to užít. Jenže víš, kolik kolem mne bude žraloků?

Ahoj, Jirko,

se zájmem čtu tvoji přípravu na ty běhy. Asi ty závody nevyhraješ, ale určitě se umístíš na předních místech. Zdar tvému trénování a o tom, že se spolu utkáme 22. června na triatlonu Dřevěný muž, ani nepochybuji. Tak trénuj a měj se Honza Patočka, Český ráj

Jiří Macek: Milý Honzo, nevyhraju, ale tak moc bych chtěl!