No ale stejně jsem začal běhat více. Přiznám se ti, můj milý dení(č)ku, že jsem venku ale běhat od toho rozhodnutí ještě nebyl. Vlastně byl: za dva týdny jednou. Ale klouzalo to, tak jsem se zase hned vrátil. Takže jsem vlastně nebyl.

Taky jsem jel pár hodin na spinningu. To mne vždycky hodně nabije. Ale pak zase odpadnu. No a docela jsem si oblíbil běžící pás. Do fitka v čestlickém aquaparku jsem zašel zaběhat si asi sedmkrát. Ale nějaký trénink podle předem daných pravidel? Tak na to, ty můj dení(č)ku, zapomeň.

Já jsem si prostě řekl, že nebudu nikomu volat a nebudu se nikoho ptát, aby mi poradil, jak se mám vytrénovat na těch 21 a 42 kilometrů. Jak mám trénovat, jak odpočívat, jak jíst, jak pít. Prostě nezavolám. Nikomu. Jestli mi někdo chce poradit, ať mi dá vědět. Proč bych já měl někomu volat?

Ke všemu mám nějakou knížku o běhání, tak tam po chvilkách studuju, jak a co. Ale stejně si nic nepamatuju. Čtu to v noci, než jdu spát, ale když to čtu, tak už vlastně spím.

Pak jsem taky navštívil webové stránky Miloše Škorpila. Ten tam píše, jak trénovat. Tak jsem si kus přečetl  a zase jsem usnul. Byl jsem unaven po ranním běhu. Jo, to jsem ti, dení(č)ku, ještě neprozradil. Já běhám zásadně ráno po sedmé hodině. A běžím hodinu. Prostě nasadím tempo, trochu to střídám, pošteluju ty páčky na tom běžícím pásu, ono se to nějak zrychlí, pak se to zvedne, jako že běžím do kopce, a já funím.

Po pěti minutách vyskočí první kapka potu na čelo, po deseti minutách už je to potůček potu a po čtvrthodině bych mohl tričko ždímat. Funím, funím a funím. A sleduju vteřinovou ručičku, jak mi ukrajuje z té hodiny. Řeknu  ti, můj dení(č)ku, že to utíká hodně pomalu. A to mohu utíkat, jak chci. Mám z toho ale dobrý pocit. Ale až když vylezu ze sprchy. Do té doby zase moc ne.

Ale přiznám se ti, milý dení(č)ku, já jsem tak strašně línej, až mi je z toho zle. Teda hlavně ráno jsem línej. Mně se tak nechce vstávat na ten běh. A to si každej večír říkám, jak ladně vyskočím z postele. Každou noc si to říkám. Nařídím si budíka na 6.03 (neptej se, proč, nevím  to).  Sice vím, že nevstanu, ale stejně ho mám nařízenýho na tu šestou. Pořád polehávám, zamačkávám po pěti minutách tu ječící budíkovou sirénu a říkám si, že dneska nepůjdu, že až odpoledne, jednou že se nic nestane. Ale to vím, že bych nakonec nešel. 

Pak si sednu na postel, to už je tak půl sedmý. A zase spadnu do peřin. Mám dvě. Proč, to nevím. Pak se naštvu a po pár minutách vstanu. Motám se  v bytě od kuchyně přes záchod ke koupelně a zpět několikrát. Místo toho, abych se v klidu nasnídal, tak do sebe narvu chleba s máslem a medem, zapiju to horkým čajem, naházím do tašky všechny sportovní věci a vyrazím. Po sedmý hodině už funím.

Jenže ten rozeběh, to je, můj dení(č)ku, teda síla. První minutu jen jdu, ale tak nějak divně, nejde to. Pak se pomalu rozeběhnu, spíše tak jakoby naznačuji klusání. Záhy mne začne bolet levé koleno. Brzy  se přidá pravé chodidlo. Kolem patnácté minuty chodidlo už necítím, koleno se uklidní. A zase mne začnou bolet záda. A do toho mne taky pobolívají ruce. A k tomu mě pot pálí do očí. A svědí mě celé tělo. Ne ale najednou; postupně každý kout  takže se furt drbu.

Pak nějak ten knoflík, co zvyšuje rychlost pásu, přidržím déle, naskočí rychlost 14 kilometrů za hodinu  a pás se rozjede tak šíleně, že nestačím kmitat nohama. Fakt. Kdybych ale ubral rychlost, tak se svalím a zdemoluju půlku fitka. Vydržím tu šílenou rychlost minutu dvě a už mne nebolí nic, nemůžu totiž popadnout dech  a to dokonale přebije všechny ostatní bolesti.

Takže jsem toho, můj milý dení(č)ku, zatím moc neuběhl, asi tak jen 8 hodin. Jo a zapomněl jsem ti ještě říct, že v přihlášce na ty závody jsem musel napsat i časy, na které si troufám. Asi proto, aby mne pořadatelé neumístili do jiného rychlostního sektoru. Protože to běžecké stádo, které poběží rychleji, by mne povalilo. A obávám se, že to budou všichni.

K půlmaratonu jsem si napsal, že ho uběhnu za 2 hodiny, dvě minuty a dvě vteřiny. A maraton? Napadlo mne, že čtyřky jsou fajnové. Tedy 4 hodiny, 44 minut, 44 vteřin. Proč? To nevím. Když jsem tyhle časy odeslal pořadatelům, zalapal jsem po dechu. Napadlo mne, že si umím představit, že poběžím dvě hodiny. Ale běžet skoro pět hodin, tak to mi hlava nebere.

Jo, chlapče, dal ses na vojnu, tak bojuj…

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina pak utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání,  110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná každoročně  v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Přednedávnem se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běží 6. dubna, čeká na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.