Triatlon vloni, půlmaraton nedávno a maraton před pár dny. Nebyla to sranda. Ostatně, dení(č)ku, ani jsem srandu nečekal. I když teď, teď už to za srandu považuji. Ale bylo mi mnohokrát ouvej.

Co dál? Čtyřiadvacetihodinovku v běhu už nestihnu. Tedy letos; běží se tento víkend v Mladé Boleslavi. Horolezec Petr Mašek, který za tím nějak stojí, mne lákal. Ale nezlákal. Na dlouhý triatlon, závod zvaný železný muž, který je mým dlouholetým snem, tak na to si ještě netroufnu. Tak budu ještě zvažovat.

Ať to bude cokoliv, musím se ale zase začít hýbat. Od maratonu jsem byl jen jednou běhat. A to tak tři kilometry a zase mě rozbolelo chodidlo. Tak jsem to nechal uležet a už mám tak trochu sportovní abstinenční příznaky. Jsem unaven. Doteď jsem si říkal, že to bylo po maratonu, teď si říkám, že je to z nicnedělání. Nedá se nic dělat, hned zítra ráno vyrazím. Teď, ve čtvrtek ráno, to ještě vzdávám.

A kdybys, milý dení(č)ku, slyšel nějaký nápad, že někde pořádají nějakou šílenou akci, prosím, naznač mi to. Ale ne vytrvalostní turnaj v šachu, kuželkách a kulečníku. To ne. Nebudu ani skákat s padákem (to už mám za sebou), létat balonem (taky), chodit po lanech v deseti metrech natažených mezi stromy (rovněž). A stát se nechci ani kynologem.

Tak ti nevím, dení(č)ku, do čeho jít. Ale něco zkusit bych chtěl. Něco, kde se budu trápit a nakonec budu šťastný. Tak, jako před, při a po Pražském maratonu.

Dopisuji tyhle řádky a sešit je plný. Až si pořídím nový, tak ti, milý dení(č)ku, zase něco napíšu. Do té doby určitě něco vymyslím…