Hrozné, hodinu se z nás lilo, on mne porazil 5 – 2 na sety, já byl naštván, že ten mlaďoch hrál líp. Ráno v pondělí mne začala bolet noha. Jasně, levý koleno, co jinýho. V pondělí jsem koleno trochu cítil. V úterý jsem se ráno rozhodl, že se proběhnu kolem Vltavy a podívám se, jak to vypadá po tom výbuchu u Národního divadla. Proběhl jsem asi čtyři kilometry, funěl jsem a policie mne naváděla, kam smím. Nebo spíš nesmím. Moc jsem toho neviděl. Noha bolela. V noci jsem usínal a uvědomil si, že maraton je už za týden.

Začalo mi z toho být trochu špatně

Ráno ve středu jsem probudil a noha nebolela. Když jsem si to uvědomil, tak mne začala bolet. Noha mne bolela i ve středu. To jsem si ale řekl, že po dvou týdnech skoro nic nedělání, kromě toho squashe, musím. Tak jsem se byl proklusnout v parku. Kdybys vedle mne, dení(č)ku šel, bylo by to stejně rychlé. Nic moc. Koleno bolí, je nějaké lehce asi nateklé. Nechám to být, teď už stejně nic nenaběhám, zkusím jen trochu spinningu.

Je čtvrtek ráno, šest hodin, píšu ti, dení(č)ku a přemýšlím, jestli zkusím zase chvíli klusat. Ale nechce se mi. Teď mne napadlo, že mám na balkoně kolový trenažér. Je to taková ta stará herka, škvíká to, sedí se na tom, asi jako na skládačce když jede paní domu do sámošky pro rohlíky, ale dám to.

Je tam, ale trochu zaprášené, ale jdu na chvíli zkusit šlapat…

…ufff, hodinu jsem to vydržel, jsem upocený, koleno mne nebolelo. Teď trochu jo, ale je to lepší. Už to ale stejně nebudu přehánět, do maratonu je pouhých devět dnů. Vzhledem k tomu, že už toho moc nenaběhám, nevím, jakou mám zvolit techniku. Už nečtu žádné články a knihy a rady o tom, jak běhat. Jen by mne ukázaly, že všechno, co dělám, dělám špatně. Jenže, co je špatně? Co kdybych běhal podle těch pouček a taky by mne všechno bolelo. Já se vlastně, milý dení(č)ku, na ten maraton těším. Už mám nastudováno, kudy se běží. Pravda, je to štreka.

Tuhle mi napsala Veronika Honsová z pořadatelského týmu toho Pražského maratonu, že byla na kole a ujela 45 kilometrů. A že ji napadlo, že by to měla běžet a že málem omdlela. Já doufám, že já neomdlím. Ale představit si to fakt nedokážu…
Taky mne napadlo, že bych byl rád, kdyby byla zima. Až se poběží. Když bude teplo, nemám totiž co na sebe. Oblečení do chladu nějaké najdu, ale do tepla? Včera měly v atletickém krámu zavřeno, musím tam zajet. Asi dneska. Nebo zítra. To to letí…

Milý Jirko, pozorně sleduji Váš Dení(če)k a pečlivě držím palce, ať dopadne ten Maraton stejně dobře, jako ta půlka. Já jsem také v dávných dobách běhával, ale pouze rekreačně a pro hubnutí (pro zábavu to tedy rozhodně nebylo!). Již se těším, až počasí dovolí, jak zase vyběhnu a začnu „pálit sádlo". Ovšem, jak jsem psal, nemám ambice na žádný závod, můj běh je čistě účelný.
Proč ale píšu. I já jsem při svých občasných trénincích stále zdravil ostatní běžce. Ze začátku jsem ze sebe vydal i „Ahoj", pak jen „Hoj" a nakonec jsem jen mával rukou. Ale stejně jako Vám mi málokdo odpověděl. Na kole je to něco jiného, tam je výjimka, když někdo nepozdraví. Nevím, čím to je a přijde mi to líto. Myslím, že běžci jsou „bratři ve zbrani" a měli by držet pohromadě.
Zmiňte se o tom ve svém Dení(č)ku. Přeji stálé zdraví a vše nejlepší.
Míra Špaček

Jiří Macek: Milý Míro, děkuji za přání, taky tak. Jojo, snažím se zdravit, ale někteří běžci koukají do země či bokem. Proč, to nevím.

Jirko, jak jsem ti před časem psala, že ses zbláznil, že to je šílený nápad, že na maraton musíš trénovat a že to určitě neuběhneš, tak jak to všechno čtu, tak už vím, že ty to uhěhneš. Držím palce.

Míla z Nymburka

Jiří Macek: Milá Mílo, to si právě nejsem v tuhle chvíli jist. Ale za ty palce díky.

Čtěte také: Můj milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli

Čtěte také: Můj milý dení(č)ku, do maratonu zbývá už jenom 17 dní (13)