Do letošní Dačického 12 jsem šel s cílem lepšího času než v loňském roce. To jsem trať zaběhl za padesát osm minut a nějaké drobné.

Je pravda, že letos jsem celkem potrénoval a díky funkčním tréninkům se cítil i docela fit. Ale ještě před startem mi bylo jasné, že mě čeká brutální závod. Hledal jsem stín, kde jsem mohl. Na sluníčku se nedalo být.

Proto jsem ocenil, když se odstartovalo. „Pojď" řekl jsem si a vyrážím. Začátek běžím celkem svižně, abych se držel v popředí a tempo mi celkem drží. Aby taky ne. První třetinu trati běžím pěkně v chládku.

Jenže po stoupáku u Velasu přichází galeje – rozpálená polní cesta, která se přede mnou vine jak vyprahlý had. S potem v očích dobíhám do občerstvovačky u Trojice. Hážu na sebe kelímek s vodou a s touhou po lepším čase běžím rychle dál.

Touha mě však přechází, jen co spatřívám začátek panelky do Bylan. Připadám si, že budu vařit. Naštěstí je po pár minutách konec a já vidím chlapíka, co kropí běžce hadicí. „Nevypínej to!" křičím se zalepenými ústy. Osvěžení studenou vodou opravdu pomáhá a já běžím dál s pocitem, že to nejhorší je za mnou.

Do cíle dobíhám totálně vyčerpán. Vypínám čas na hodinkách a vidím nějakých padesát osm minut. „Sakra. Nic moc!" řekl jsem si pro sebe naštvaně.

Po závodě mě však zastavil jeden z příbuzných a říká, že jsem se hodně zlepšil. „Cože?" ptal jsem se ho nevěřícně a kouknul jsem na hodinky. Měl pravdu. Čas 55:21. Kde se tam vzal? Asi jsem měl v cíli delirium, když jsem tam viděl číslo 58.

Doma jsem pak svůj výkon porovnal z předchozími pěti ročníky a mohl zajásat. Překonal jsem osobák z roku 2010! O půl minuty!

No co vám budu povídat. Na večerní after párty bylo co slavit :-)

Šestý ročník Dačického 12, 9. srpna 2014.