Pár dní před závodem jsem se zašel smočit a zjistil, že voda je jako žiletky. V den závodu bylo zataženo a vše jsem si chtěl rozmyslet, ale přeci jen jsem se odhodlal jít.

Na startu bylo od začátku poznat, kdo je favoritem. Zdravím kluky v neoprenových plavkách. Připravil jsem si tedy kolo, abych na něj mohl hned z vody naskočit a šel ke břehu. Voda měla krásných sedmnáct stupňů a pořadatel začal odpočítávat vteřiny do startu.

V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem naposledy plaval před třemi roky na dovolené v Rudém moři, a to se také projevilo. Ve vodě jsem polykal andělíčky, proklínal Ďoubiho s Vavisem (Jan Ďoubal a Michal Vavák, pořadatelé), že mě do toho uvrtali. Na dno jsem si naštěstí nesáhl. Dvě stě metrů k bojce jsem doplaval ze všech 38 závodníků poslední a byl jsem rád, že tam byla…

Z vody jsem pak vylezl po svých, vytažen jsem nebyl. Sice poslední, ale uplaval jsem to a také jsem věděl, že na kole to půjde lépe. Jen co jsem se probral z plavecké letargie, osušil se a oblékl, vyrazil jsem na cestu. V prvním „stoupáku“ mi ještě tuhly nohy, ale pak se vše uvolnilo a já předjížděl jednoho za druhou. Když jsem se na kole vyšplhal někam k dvacátému místu, náhle jsem uslyšel strašný zvuk!

Čtyři kilometry před dojezdem to vzdala moje přehazovačka, totálně se rozsypala, zřejmě po střetu s nějakým pařezem v lesních sjezdech. Svůj první triatlon jsem tedy nedokončil těsně před nejoblíbenější disciplínou – během.

Nevadí, zkusím to za rok, a proto jdu trénovat. Beru ručník a plavky… a kolo hodím k Pepovi Strakovi do servisu.