Zranění může potkat děti i dospělé. Dlouhá pauza ublíží všem a Petr Dobřický v rozhovoru pro Deník prozradil, co bude nejvíce chybět dětem: „Pohybová negramotnost. Nebudou schopní cokoliv udělat.“

Petře, celý život pracujete se sportovci. Jak velký vliv na jejich pohybový aparát může mít téměř roční přestávka? Bavme se o amatérech, kteří netrénují každý den.
Pauza má zásadní vliv, když se bavíme o nepravidelně trénujících sportovcích. Tělo bude artrofovat a svaly budou ubývat. Výkonnost a fyzická kondice se lidem vynuluje, pokud neměli nějaký pravidelný pohyb či režim. Výkonnost v amatérských sportech spadne hodně dolů. A ještě horší věc vidím, že to strašně moc lidí odradí. Mají v hlavě zafixované, že byli schopní odehrát čtyřicet minut fotbalového zápasu v nějaké kvalitě a nyní toho nebudou schopní. Bude je to demotivovat. Málokdo bude po roční přestávce chtít znovu začít.

Jak by měl vypadat návrat lidí ke sportu? Aby pro ně byl příjemný, aby se nezranili, zkrátka co by měli dělat?
Měli by začít, jako kdyby nikdy předtím nesportovali. Úplně od základu, aby tělo na zátěž nachystali. Získat základ bude o dost rychlejší, než kdyby začínali opravdu reálně od nuly. Je potřeba si vybudovat stereotyp, návyky ke sportu. Tělo se musí adaptovat. Je to u všech sportovců. Když máte nějakou výkonnost a na chvíli z tréninku vypadnete, tak v hlavě víte, že jste běžel osmistovku za tři deset a že to odběhnete znovu. Ale tak to není. Poběžíte ji čtyři minuty a budete vyčerpaný. Je potřeba, aby si lidé začali stavět fyzičku zase od píky.

Co by před tréninkem nebo jinou sportovní aktivitou nemělo chybět?
Určitě zahřátí a rozcvičení. Jak před tréninkem, tak i po něm. Protažení po tréninku vede k tomu, aby další mohl být také kvalitní. Urychlí se i regenerace.

Regenerace je důležitá. Asi není dobře, aby se lidé snažili dohnat fyzičku co nejrychleji bez velkého odpočinku?
Regenerace ve sportu je zásadní. Bez ní to nejde. Pokud to lidé budou rvát na sílu, tak jim to nebude fungovat. Zpravidla přijde zranění. Možností je mnoho. Ať už únavové zlomeniny, ruptury ve svalech a měkkých tkáních, nebo něco dalšího.

Doporučil byste amatérským sportovcům nějaký tréninkový mustr?
Určitě by chtělo, aby měl tréninkový plán svůj systém. Aby se nedělo, že si půjdu zatrénovat dneska, protože se mi chce, a zítra nejdu, protože je ošklivo a nechce se mi. Chce to alespoň měsíční rozvrh sportovních aktivit a zároveň je potřeba myslet na to, že po těžkém tréninku bude opravdu potřeba den volna, aby se tělo dokázalo vzchopit. K tomu je potřeba přizpůsobit také jídelníček, pitný režim a spánek.

Jak velkou důležitost během tréninkových procesů má spánek?
Spánek má na sport velký vliv. Ve chvíli, kdy člověk spí, nezatěžuje srdce a cévní oběh. Tělo dokáže rychleji regenerovat. Spánek je pro regeneraci zásadní, obzvlášť při abnormálním výkonu během tréninkových jednotek.

Doporučuje se osm hodin spánku. Platí to u každého?
Myslím si, že to je individuální. Standard je osm hodin, ale jsou lidé, pro které je osm hodin hrozně dlouho a pro další zase málo. Spánková hygiena se dá i změřit. Dneska to dokážou i některé chytré hodinky. Určitě je dobré tyhle informace vědět.

Hodně se nyní mluví o dětech a o jejich přechodu z pravidelného sportování k pravidelnému sezení u počítače. Co je pro ně aktuálně největší riziko?
Pohybová negramotnost. Nebudou schopní cokoliv udělat. Na to navazují další problémy, jako je třeba obezita. Hlavní problémem ale bude, že se nebudou umět hýbat. Málokdo je to pak dokáže naučit.

Bude nyní klíčová role rodičů? Aby děti přiměli do sportovního procesu?
Ano, v tomto směru sehrají klíčovou roli rodiče a vzdělávací instituce. Když se k problému postaví čelem a budou po dětech, byť budou klást odpor, šlapat, tak to může fungovat i bez generačního výpadku ve sportu. Už nyní je ve sportu nejvyšší úmrtnost od patnácti do devatenácti let. Děti tam nejsou. Mládež má mnoho rušivých elementů a sport jde bokem. Nyní to bude ještě horší.

Setkal jste během své pracovní náplně v době pandemie s dětmi, které přišly s nějakým problémem?
Kromě respiračních problémů po prodělaném koronaviru ne. Nikdo zatím nepřišel, že má problém s dítětem, které sedí rok u počítače a potřebuje se rozhýbat.

Nastane podle vás taková situace?
Přijde to ve chvíli, kdy po dětech někdo bude chtít, aby se hýbaly. Zranění se objeví, protože děti nebudou zpevněné, nebudou zvládat koordinaci pohybu, takže se dají očekávat problémy. Otázkou pak je, jak velké. Tohle reálně hrozí.

Vy sám v Čáslavi a okolí organizujete sportovní akce. Co se vám povedlo v loňském roce uspořádat?
Loni jsme měli dvě akce. Jednou z nich byly paddleboardy na Podměstském rybníku. Původně mělo jít o závod. Nakonec vinou koronaviru mohli lidé jen přijít, zadarmo si ho půjčit a vyzkoušet. Na podzim se nám naštěstí povedl noční běh. Účast byla nějakých tři sta závodníků. Na letošek máme více akcí.

Co plánujete?
První bude pivní štafeta. Snad nám to pandemická situace dovolí. Přihlašovat se budou pětičlenné týmy. Každý běží kilometr, vypije pivo a předá štafetu. Štafetovým kolíkem bude lahváč. (smích) Závod se bude konat v Žakách díky tamnímu pivovaru.

Na akce jste založili spolek?
Ano, od loňska máme spolek Čáslavská sportovní. Máme naplánované dětské dny, jako nábor dětí pro zimní období. S dětmi chceme pracovat hlavně v zimě, kdy je hluché období. Chceme se jim věnovat od listopadu do března v tělocvičně. Dále už letos proběhne zmiňovaný paddleboardový závod. Oslovili jsme také jednu firmu, která nám snad pomůže s rozpočtem. V plánu je i cyklistický závod v Tupadlech.

Sezonu zakončíte svým tradičním nočním během?
Ano. Zase ho vracíme na září. Letos půjde o jubilejní pátý ročník a chceme ho napumpovat na pět set lidí. Chceme zkusit, co to udělá a zda stadion ve Vodrantech vydrží. (směje se)

Vím, že paddleboardy máte hodně rád. Sjíždíte na nich řeky. Které byly nejzajímavější?
Řek jsem sjel poměrně dost. Pokud budu brát nejtěžší, tak tu jsme jeli v jižním Rakousku. To už byla fakt divoká řeka. Paddleboard byl téměř celou dobu pod vodou. Nejhezčí je Ploučnice. Samá zatáčka, pořád podlézáte stromy. Zkrátka mě fakt baví.

Celou dobu stojíte?
Ve stoje, v leže nebo v kleče. Záleží na prostředí a podmínkách.

Jednou jste mi říkal, že neumíte plavat. Jak zvládáte sjet řeku na paddleboardu jako neplavec?
Na Ploučnici je dobré to, že tam není nikde hloubka. (smích) Všude je půl metru vody. Tam jsem v klidu. V Rakousku jsem to absolvoval s vestou. Když jsme sjížděli celou Sázavu, tak jsem chvílemi měl také vestu. Jinak jsem jel bez ní, protože mám paddleboard připevněný k noze, a když spadnu, tak si ho přitáhnu. To, že neumím plavat, mě naučilo správně padat. Když padám, tak se snažím doskočit co nejblíže paddleboardu, abych se ho mohl chytit.

Jak vám funguje v současné době spolupráce s českými oštěpaři, o které se jako fyzioterapeut staráte
Vrcholový sport byl hodně omezený. Loni byly vrcholné akce přesunuty na letošek a letos skoro vše zrušili. Zůstala jen olympiáda a mistrovství světa. Nebylo tedy ani tolik soustředění. Zatím hodně konzultujeme. První letošní akcí budou v květnu chodecké závody v Poděbradech. Tam pojedu.

Předpokládám, že jakmile vláda rozvolní služby, tak se netrhnou ani dveře ve vaší čáslavské ordinaci.
Asi ano. O lidi nouze není. Čím méně se sportuje, tak o to více chodí lidé s problémy, které nejsou tak vážné.

Naučili se podle vás lidi chápat důležitost fyzioterapie? Jde trend zájmu o vaše služby nahoru?
Určitě se zvedá povědomí lidí o tom, že náš obor vůbec existuje. (pousměje se) Za posledních šest let se to zvedlo. Dříve se lidé ptali, co je to vlastně za obor. Dnes už vědí, že jim fyzioterapie pomůže od bolesti pohybové a fyzické stránky těla. Podobně se vyvíjel i mentální koučink. Jde o dost blízký obor, ve kterém je boom. Lidé si začínají uvědomovat, že není ostuda chodit k psychologovi.