Katko, pojďme od začátku. Jak jste se dostala do Wild Teamu Verči Muchové?

Narazila jsem na plakát s jejími tréninky ještě na vratech u bývalé tělocvičny SK Valdman´s gymu. V té době jsem chodila v Praze na TRX, ale změnili mi tam rozvrh, takže už mi to časově tak nevyhovovalo a potřebovala jsem si najít něco nového. Uvrtala jsem do toho ještě Toníka (přítel) a někdy v červnu minulého roku jsme vyrazili na první trénink. Od té doby nás má Verča na krku. (smích)

Co vy a sport? Vím o vás, že máte blízko ke koním.

Koně jsou největší kapitolou v mém životě. Pohybuji se od nich od sedmi let, kdy mě k nim babička s dědou přivedli. Trávila jsem tam většinu svého volného času a hlavně celé prázdniny. Náš učitel na německý jazyk, pan Rakušan, se nás vždycky po prázdninách ptal, co jsme dělali. Já měla každý rok stejnou odpověď: „Ich war bei den Pferden." (smích) Někdy ve třinácti letech jsem se dostala do stáje, kde připravoval koně pro klusácké dostihy pan Merta, a od té doby jsem v tomhle prostředí zůstala. Udělala jsem si licenci a nějakých sedm let jezdila dostihy. Ani teď jsem na ně nezanevřela, když mám volný víkend, jezdím do jedné stáje kousek za Brno. Jiný sport jsem nikdy nedělala, jen jsem několikrát byla na sportovním táboře. Běh jsem třeba nikdy neměla ráda, ale jednou jsme si šli s Toníkem zaběhat a od té doby mi to nějak zůstalo. (smích)

Jaký byl váš doposud největší sportovní zážitek?

Pražský maraton. Jednoznačně. Jeho atmosféru ještě nic nepřekonalo. Když na startu začne hrát Vltava, naskočí mi husí kůže.

Ráda běháte maratony a půlmaratony. V čem jsou pro vás tak atraktivní?

Nikdy jsem neměla ráda rychlé běhy, nejsem moc závodní typ, radši běžím v klidu pomaleji, ale dál. Láká mě na nich ta atmosféra, to člověk musí zažít, nedá se to slovy pořádně popsat. Miluji ty chvíle před startem, jsem nervózní, i když vím, že o nic nejde. Na trati mi fandí lidé, které vlastně vůbec neznám, to člověka nakopne, i když už nemůže, nebo mu to alespoň vykouzlí úsměv na tváři. A ty pocity v cíli? Nepopsatelné. Když jsem minulý rok dobíhala do cíle maratonu, byla jsem unavená, ale zároveň plná energie, chtělo se mi smát a brečet zároveň.

Jak často se momentálně připravujete na závody Spartan race?

Dvakrát až třikrát týdně chodím na společné tréninky WILD Teamu k Verče Muchové, snažíme se i o nějaké soukromé hodiny, ale tím, že pracuji v Praze, není moc času navíc. Běhám zhruba čtyřikrát týdně.

Který závod Spartan race se vám nejvíce líbil?

Winter Spartan Race v Jasné na Slovensku. Doufám, že bude i příští rok. Sníh tomu dává úplně jiný rozměr a obtížnost.

Naposledy jste závodila v Donovalech. Co říkáte na svůj výkon?

Jsem spokojená. Závod byl dost náročný nejen terénem, ale i počasím, bylo kolem 35°C. Navíc si pro nás pořadatelé přichystali pekelný úvod. Od startu nás vyhnali na 2,5 kilometru dlouhou sjezdovku. Když už jsem si říkala, že přede mnou na tom horizontu se to bude lámat dolů, následovala zatáčka a další stoupání. To bylo dost na hlavu. Do cíle jsem doběhla vyčerpaná, ale užila jsem si to. (smích) Navíc jsem konečně pokořila balanční kůly a oštěp, což mi udělalo obrovskou radost.

Poprvé jste běžela sama, v čem to je jiné?

Já už jsem běžela sama v Litovli, ale tam jsem kolem sebe měla alespoň v úvodní části pár lidí z WILD Teamu. Když člověk běží sám, není tam ta morální podpora, kterou mi doteď dával Toník. Jsem zvyklá běhat sama ze silničních závodů, ale běžet sama Spartan race je rozdíl. Toník mi totiž občas pomohl přes nějakou překážku, jistil mě u zdi nebo na áčku. Teď jsem se s tím musela poprat sama, takže to pro mě byla nejen fyzická, ale z velké části i psychická zkouška. Ale zase je fajn zjistit, že když potřebuji pomoc, tak mi ji dají i závodníci, které neznám. To je fajn.

Máte nějaký sportovní cíl, kam byste se chtěla posunout?

Chtěla bych se posouvat dopředu pořadím Spartan race a příští rok třeba zase o nějakou tu minutku vylepšit čas na nějakém půlmaratonu či maratonu. A možná Ultra Beast?

Která překážka na závodech Spartan race je vaše nejoblíbenější a která se vám naopak nedaří pokořit?

Poslední dva závody jsem si užívala klasické ručkování a plazení pod ostnatým drátem. Naopak prokleté je pro mě lano. Já ho snad nikdy nevyšplhám. (smích) V tělocvičně mi to nedělá problém, ale na závodě k němu přiběhnu a nevím, co s ním. V Donovalech se nešplhalo z vody, říkala jsem si, že to nebude klouzat a mohla bych to dát. Ale bylo až ke konci závodu, takže jsem se k němu dostala dost vyšťavená. Sice jsem kousek vyšplhala, ale víc ani ťuk. Dalším oříškem je pohyblivé ručkování. To mi nejde ani doma.

Na jaké další závody se do konce roku chystáte?

Jsme přihlášeni na desítku i půlmaraton. Co se týká Spartan Race, tak vyzkoušíme, jak chutná jeho nejdelší varianta, která se u nás běhá, Beast, který bude mít přes 20 kilometrů. Ale určitě narazíme ještě na něco, takže bych se nedivila, kdybychom někde pobíhali i v listopadu nebo prosinci. (smích)

Kateřina MartinkováBydliště: Kutná Hora
Věk: 28
Povolání: administrativa
Vzdělání: vysokoškolské
Nejoblíbenější disciplína Spartan race: celý Spartan race
Ve Wild Teamu: od jeho vzniku