Na Miloše Škorpila jsme čekali na Palackého náměstí do čtvrt na osm. Pak přišel s úsměvem na tváři a vůbec nebylo znát, že se chystá na poslední etapu svého charitativního běhu kolem republiky. Jeho cíl? Praha! „Už mám v nohách dvanáct set čtyřicet kilometrů,“ zasmál se před během. Nedalo mi to a vytrvalce jsem se zeptal, jak na ten nápad vůbec přišel. „Chtěl jsem podpořit Paraple a dostat tak lidi k běhu,“ odpověděl běžec Škorpil.

Vavák: Sedřeli jsme ho v prvním kopci

Jako trasu si pro své kroky zvolil hlavní asfaltové silnice. „Pokud jsou dobré boty, tak je silnice celkem dobrý povrch, kde nehrozí žádné velké zranění,“ vysvětlil Miloš. Podíval jsem se na ty svoje a zapřemýšlel, jak mé nohy budou asi vypadat po našem desetikilometrovém úseku, který jsme si Irenou naplánovali.

Po společné fotce se vystartovalo. Na křižovatce jsme zkontrolovali kilometry, kolik že Miloše Škorpila s doprovodem čeká do cíle – 67 km! První kopec k bývalým kasárnám se zvládl, běželi jsme v klidném tempu. V lesíku si pak Miloš musel odskočit, čehož využil věčný vtipálek Michal Vavák: „To jsme ho brzo sedřeli, na kutnohorské kopce není nikdo trénovaný!“

V Suchdole jsme skončili, Škorpil pokračoval

Jasná obloha a rozpálený asfalt nás doprovázel i v posledních dvou kopcích – před a za Miskovicemi. Rovinka do Suchdola se zdála nekonečná, popoháněl nás ale příznivý vítr.

V Suchdole na návsi pro nás běh skončil, deset kilometrů stačilo. Přispěli jsme Milošovi do kasičky pro Paraple a popřáli mu šťastnou cestu. „Chci tam být ve tři hodiny,“ rozloučil se.

Možná je to sebevražda, možná ne. Každopádně je to pro dobrou věc. Tak než zasedneme opět ke svým počítačům, proč se nejít zdravě proběhnout?